Report z Euroconnections od Romana

Hvězdný předskokan

Jelikož jsem do chvíle jejich začátku hraní Miou Miou vůbec neznal, tak mě velice překvapilo, že rakouský rodák Bernhard Fleischmann začal hrát jako první. Tenhle sympatický, jemně zarostlý chlapík, který ještě před svojí sólovou kariérou působil jako bubeník v různých kapelách, se proslavil hlavně jako B. Fleischmann na legendárním berlínském labelu Morr Music. Vlastně první LPčko, co na tomto labelu vyšlo, bylo právě to Fleischmannovo. Kariéru udělal tento Rakušan také na vídeňském labelu Charizma, který ve svém profilu má příjemný citát "Fuck dance, let's art". Koncert B. Fleischmanna ovšem spojoval obě tyto varianty.

Přibližně deset minut před osmou přišel na podium ve velkém sále Akropole chlápek a nikdo si ho vlastně ani moc nevšímal. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný, než Bernhard Fleischmann. Na dohled sedělo a postávalo všeho všudy šest lidí. Do mikrofonu se ozvalo "Ahoj. (smích) Moje jméno je Bernhard Fleischmann a začal bych teď hrát." Tahle kouzelná věta společně s kouzelnými tóny linoucími se z jeho laptopu, Rolandu MC-505 a ještě jedné mašinky zvedla na nohy všechny přítomné a společně s lidmi nacházejícími se ve zbylém členitém prostoru Akropole to dalo dohromady přibližně dvacítku posluchačů. Skutečně. Na rakouskou hudební hvězdu, která si toto označení naprosto zaslouží, přišlo dvacet lidí. Postupem času se jejich počet přibližně zčtyřnásobil a mě napadlo, že jsem možná nebyl sám, kdo očekával Bernharda v pozdějších hodinách.

Na svém kontě má B. Fleischmann již pět sólových alb a jednu desku pod hlavičkou projektu Duo505 společně s Herbertem Weixelbauem. Přesto jeho koncert trval bohužel jen pětačtyřicet minut a zazněly skladby převážně z jeho poslední desky The Humbucking Coil. V PR zprávách jste se mohli o hudbě B. Fleischmanna dočíst jako o indietronickopost-rockovém klenotu, ale myslím, že originálně zvukově pojaté downtempo s řadou kytar a noise-synth zvuků vystihuje jeho tvorbu stejně dobře. Ačkoliv tempo jednotlivých skladeb nedosáhlo nikdy závratných výšek, spletitý rytmus a občas těžkotonážní beaty vybízely k pohybu. Samotný Bernhard se do své hudby vžil natolik, že na jeho "tanec" byla radost se  dívat. Stejně tak byla radost poslouchat jeho hudbu. Výrazné melodické části jeho skladeb podpořené zlámanými beaty, které na svém Rolandu vyšperkovával k dokonalosti. Nejedna skladba končila směsicí desítek zvuků, které dohromady utvářely naprosto krásný hudební chaos. Názvy jednotlivých skladeb jsou nepodstatné. Navíc si je můžete přečíst na obalu jeho poslední desky, kterou vám vřele doporučuji. Ale živé vystoupení tohoto zvukového mistra je přecijen jiný zážitek, než poslouchat jeho album v CD přehrávači.

Hobluj Bobe

Po krátké pauze, která byla pro dokonalé vychutnání předešlého koncert nutná, už na pódium přišlo sedm členů partičky Miou Miou. Jak nás sama hlavní postava tohoto uskupení, zpěvačka Karolína Dytrtová upozornila, toto složení není úplně obvyklé. Každopádně na pódiu společně s ní stálo šest kluků ovládajících tři kytary, bicí, perkuse a klávesy. Nejvíc na práci toho ovšem měla samotná zpěvačka, která kromě svého krásného hlasu ovládala ještě klávesy, náprstní činelky, malou tahací harmoničku, chrastítko, nůžky anebo divně vypadajícího plastikového psa. Ten večer se hrálo na nejrůznější předměty.

Kdybych měl Miou Miou krátce představit, tak byste měli vědět, že tahle skupina vznikla na jaře roku 2003 a za sebou má už jedno povedené EP, singl a několik skladeb vydaných na různých kompilacích, včetně soundtracku k filmu O dvě slabiky pozadu či CDčka časopisu Rock&Pop. Hudebně jde o alternativní směsici popu, rocku a elektroniky a přesně tak to vypadalo i na jejich sobotním koncertu. Na něm navíc křtili své debutové LP La La Grande Finale, které vyjde na labelu Piper Records, kde vydává například i Nierika.

Při poslechu svižných, do tance vybízejících skladeb mi bylo konečně jasné, proč poslechový B. Fleischmann hrál na začátku. Nejprve odeznělo několik songů z EPčka 6 Chants Pour Les Chats (Rendre Temps, De ma Fille et du Ciel) a také skladba 360° ze singlu Analogue & Acoustique a pak už se kapela vrhla na své nejnovější album, ze kterého zahrála řadu songů. Vlastně ho přehrála téměř celé. V průběhu koncertu se symbolicky pokřtilo nové CD šampaňským a jeden šťastlivec z publika si to příjemnou tekutinou olepené album odnesl domů. Zazněly opravdu veškeré stěžejní skladby z tohoto alba, včetně velmi povedené Le coup de ciseaux, kde se uplatnily právě nůžky jako hudební nástroj. Déjà-vu sklidilo taktéž pořádný ohlas. Vůbec každou odehranou skladbu doprovázel bouřlivý aplaus a výkřiky publika, které například směřovaly na hostujícího kytaristu Boba. Já osobně jsem si nejvíce vychutnával Karolínin zpěv, protože její barva hlasu ve spojení s francouzskými texty ve mně vyvolávala příjemné intimní mrazení.

Další díl pravidelného večera EuroConnections se tedy náramně vyvedl. B. Fleischmann, přestože hrál pouhou třičtvrtěhodinku, předvedl něco, o čem jsem si do té doby nechával zdát jen v těch nejbujnějších hudebních snech. Miou Miou zase dokázali, že si na nic nehrají a že ta jejich příjemná muzika vychází přímo z jejich srdce. Doufám, že o Miou Miou ještě hodně uslyšíme. O Bernharda se nebojím, ten se už může tam, kde je, jenom a jenom vyhřívat.

www.bfleischmann.com
www.miou-miou.cz