Report ze Summer Of Love od Myclicka

Není lístek jako lístek aneb rozpoznej originál!

Loni i předloni u mě pardubický open-air zabodoval na celé čáře, takže letos s Kraftwerk, coby tím úplně největším a nejdražším bonbónkem v historii tohoto festivalu, jsem se těšil na repete. Navíc se zde také uzavírala první dekáda fungování, k tomu spousta známých pod jednou střechou, čtrnáct dnů dovolené za sebou, čtrnáct před sebou, zkrátka těšil jsem se moc a to je někdy chyba... Takže postupně, popořadě a hlavně hezky od začátku. :) Ta otázka padla do úplného ticha deset minut po čtvrté a vzhledem k tomu, že byla poněkud nečekaná, zazněla asi jako prásknutí bičem. "Od koho jste koupili ten lístek?" tázal se jeden z chumlu těch, kteří u vstupu kontrolovali vstupenky zvláštní čtečkou a směřovala k vůdci zhruba desetičlenné party. Mladík i se svými kumpány musel stranou a nastal výslech za účelem odhalení zdroje. Představa, jak si nějaký vykuk právě užívá dovolenou u moře, zatímco tahle parta jede zpět do Plzně nebo obíhá pardubické bankomaty, nebyla vůbec příjemná. Až mi jich bylo líto... U mě ta chytrá věcička ani nepípla, nechal jsem se ještě několik vteřin osahávat (proč jen u ochranky pracuje tak málo žen?) a vzhůru do centra dění! Ach, málem bych zapomněl, díky za kapesní line-up, bude se hodit. Jen netuším v tento okamžik, proč je tu hracích míst uvedeno pouze šest, když jich má být sedm... Nu, alespoň mě čeká večer plný překvapení. Nad tradičními překlepy v úvodníku už jen ležérně mávám rukou. Přeci jen jsem se sem přišel bavit a ne dělat někomu korektorku. Tak ale kam za zábavou?

Sluníčko hřeje a kdopak rozehřívá? 

V tuto chvíli, tedy mezi čtvrtou a pátou odpoledne, si člověk může užívat hudební produkce pouze na třech pódiích, takže logicky volím to nejbližší v pravé části od vstupní cesty. Mentos House Stage už přes dvě hodiny okupuje dvojka Machine Funck a zhruba stejnou dobu ještě bude. Nailer a Abu jsou věru chlapci přizpůsobiví. Kdo zná jejich energií nasáklé ranní sety, ten musí být jistě překvapen. Vzhledem k brzké hodině i omamující azurové obloze se žlutou koulí nad hlavou, není však důvod ke spěchu! BPM okolo sto dvaceti, žádná agrese, příjemné na poslech, člověk má skoro chuť ten zvuk na vymazleném aparátu uchopit do ruky a strčit si ho do kapsy pro další použití. Prostředí pro tanečníky působí tentokrát poněkud zanedbaným dojmem, přitom pár milovníků košťat by zde svedlo určitě záslužnou práci. Oproti loňsku není tento prostor zastřešen a nad hlavami těch budoucích tanečníků jsou nataženy jen jakési provázky. Letmý pohled do malé knížečky už mě však vyhání dál od téhle dvojky s plackami, mikrofonem a efektorem. Na hlavním pódiu by měl totiž hrát DJ Tonez, letošní objev Dance Awards a to mě samozřejmě zajímá! Prima, od svého povinného březnového setu v klubu Radost FX na sobě pan Objevený pořádně zapracoval, mixy má dlouhé a přesné, preferuje zřejmě tepavý pumpin´house, každopádně Aftermath od Prydzova převleku Pryda už bych si dnes asi na talíř nepoložil... Ke všemu to není naposledy, co v areálu tuhle uvrzanou záležitost uslyším. Opět jsem naprosto zamilován do zvuku, v trávě je příjemně, blíží se však pátá a já bych hrozně nerad přišel o ufona Daha.

Ufoni rádi Final Scratch...

Ten, kdo má Davida zafixovaného pouze jako polovičku jabloneckých Murder Boys, ten asi nevěří vlastním uším. Po technu ani památky a éterem se linou z Final Scratche třeba The Orb, Future Sound Of London, Biosphere i vydařený remix Depešáků. Je zábavné pozorovat, jak lidi s návleky či kožíšky dorazí na "svoji" American Audio Techno Stage a začnou s pravidelnou techno rozcvičkou na obdivovaného holohlavého idola, aby vzápětí zjistili, že je to nějaké pomalé a tak nějak málo husté a po chvilce si sbalili fidlátka a vyrazili raději o stánek dále. Hodně zadumaný a hodně umělecký set, jen co je pravda! Zatím je to především o běhání z místa na místo a hrací časy těch, které bych chtěl slyšet, se mi úspěšně kryjí. :( Přesto se stíhám také seznámit s občerstvovacími stanicemi. Po absolvování Love Planet se zde dějí věci nevídané! Proč stojí v Praze ta samá plastiková láhev coly 45 Kč a tady jen 32 Kč? To zas bude otrav alkoholem při takovýchto cenách. :) Pitiva je dostatek, ovšem bary už teď stíhají s obtížemi uspokojit úplně každého, takže se tvoří první fronty. Co se nabídky jídla týče, již tradičně tu najdete vše, na co si jen vzpomenete. Gyros, čínské nudle, steaky, rizoto, špízy, smažené koblížky, příště očekávám snad i buchtičky se šodó, svíčkovou nebo třeba vepřo, knedlo, zelo. Ceny opět přívětivé, v blízkém Time Outu, kde to právě roztáčí Click Joe, se míchají také Mojita, zkrátka každému co jeho hrdlo ráčí... Click Joe nevolí tentokrát chilloutovou náladu, ale slušně mu to pumpuje, až se vlní do rytmu i ti v houpacích sítích.

Přímá úměrnost: čím větší tma, tím více tanečníků. 

Machine Funck mezitím vystřídal plzeňský Diome a ten si jako intro pro svůj set zvolil atmosférickou skladbu posledních dnů: Walk A Mile In My Shoes od Coldcut v remixu Henrika Schwarze. Po chvilce probíhá i oblíbená trilogie z tracků belgických Spirit Catcher: Hold Me Tight, Spy Waves a jejich remixu pro Kirk De Giorgia - Starwaves, bohužel je ještě příliš světla a tak se tu rytmicky neškube ani jedna nožka. To o pár hodin později, kdy se z podivných provázků nad hlavami lidí vylíhly tisíce a tisíce malinkatých žároviček, to tady s palbou několika efektů už slušně žije. Za kormidlem je Dan Cooley, na gramofonu se mu právě točí doorsovská Riders On The Storm překopnutá do aktuální úpravy a pod názvem Stormy Dance vypuštěná dvojkou Deep Dish do světa a protože tuhle věc už znají dneska snad všichni, ozývají se také první výkřiky, následované spokojeným přešlapováním zelí. Srdíčko mi zaplesalo i při vůbec poprvé vyslechnutém minimalovém setu naší DJane Ladidy. Hodně inteligentní práce a k tomu dobrý vkus! Vectif a Tvyks, dva bratři v jednom plastickém triku, zase dostali možnost ukázat svůj um v prostoru Global Station. Zatímco prvně jmenovaný zvolil až na pár výjimek desky, které by si patrně na Plastique nikdy nezahrál, blondýn, který si čím dál častěji ujíždí na pestrobarevném líčení, udělal této párty v klubu Radost FX znamenitou reklamu. Při výtečném bootlegu We Are Your Friends od Justice, který byl protkán slavnými songy let sedmdesátých, byl stan pod náporem mnoha párů nohou skoro neplánovaně sbalen. :) Škoda jen absence basů, mohlo to být ještě o chloupek dotaženější. No a pak to přišlo...

Kraftwerk oslavovaní i nepochopení.

Nejdříve pětiminutový ohňostroj a pak už se zraky všech upírají z oblohy pouze na šedou oponu, za níž zřejmě stojí oni a žhaví si tam své čtyři dráty. Z prostoru před hlavním pódiem se rázem stal průchoďák, všichni proudí tam a zase zpátky, ve snaze zabrat si to zaručeně nejlepší místo pro pozorování. První známý zvuk, opona se rozhrnuje a my jsme se skutečně dočkali! Přijeli. :) O vystoupení Kraftwerk by se daly psát romány, každopádně pokud jste majiteli jejich DVD živáku či jste absolvovali předloňské vystoupení v Lucerně, pouze jste si tuhle show do puntíku zopakovali. A to včetně těch největších hitů, tak naivní a přitom tolik působivé projekce, včetně přídavků se skutečnými roboty, fosforeskujícími oblečky či mistrně naplánovanými odchody jednotlivých členů. Oproti Lucerně bylo však něco přeci jen jinak - v tom oparu pronikavých parfémů, marihuany a nikotinu jsem poprvé zaslechl hlášky typu: "Teď by to chtělo nějaký vál!" nebo "Co je to za divnej a utahanej experiment?" či "Ty vole, tak už to rozjeďte konečně, ne?". Holt absolvovat devět let uspěchaných kolovrátků pod stejnou festivalovou hlavičkou v témže čase, se na člověku přeci jen nějak podepsat musí... Osobně jsem byl překvapen, že nedorazili skoro žádní pamětníci ani cizinci z daleka i blízka.

Náhradní program vs. náhradní desky.

Pokud bylo něco ještě nad slunce jasnější, pak asi fakt, že tu pomyslnou laťku teď v jednu hodinu ráno po takovém výkonu už tady asi nikdo nepřeskočí. Každopádně mě hodně a mile překvapila živá hra charismatického Floriana Senftera aka Zombie Nation, který vyfasoval hrací čas místo nedorazivšího Jeffa Millse a již tradičně pobavil i Adam Freeland, jemuž se údajně zatoulaly po cestě k nám desky a díky vybudovaným kontaktům mu stylově spříznění kamarádi určitě rádi vypomohli. Gradace uštěkané The Dogs od Bassbin Twins slavily v přeplněném stanu úspěch a pokud něco ten věčně rozcuchaný Adam zvládá na jedničku, pak je to kontakt s lidmi. V půl páté už jsem korzoval po celém areálu a hledal ještě něco, co by mě vzalo takto k ránu za srdce. Přitom do mě neustále vráželi notně rozparádění návštěvníci, kterým bylo závodiště malé a ještě jsem musel několikrát uhýbat sanitkám. Takže útěk do hajan se teď přímo nabízel, obzvlášť, když únava stále častěji klepala na rameno...

Tak a koho dál?

Cestou ku Praze nás v autě doslova objímala dvojice Ellen Allien & Apparat se svým vynikajícím albem Orchestra Of Bubbles a já měl najednou jasno. Dal bych si tyhle dva live a proč ne zrovna na příštím, už jedenáctém dílu Summer Of Love! Jenže znáte to, pokud se náhodou objeví na plakátech, ještě pořád není vyhráno a nic to neznamená... Nesmí totiž onemocnět, nesmí se zpozdit letadlo, musí mít vyřízena víza, dopředu zaplacený honorář, jejich mašinky fungovat na 100% a já nevím, co ještě. :) Co myslíte, vyjde to? Na příštím Summeru (snad) naviděnou. Já osobně si vybírám návštěvy festivalů podle line-upu, takže s citem prosím a více odvahy při onom rozhodování koho ano a koho ne! Letošní návštěvnost byla téměř astronomická, tak ať se to nepokazí, zdá se, že lidi to na tomto závodišti pořád baví. Jo a samozřejmě všechno NEJ do další desítky!

Závěrečné +/- hodnocení:

+ zvuk (až na American Audio Techno Stage)
+ světla a projekce
+ nabídka stánků, služeb a doprovodného programu
+ počasí
- fronty u stánků
+ toalety
+ ceny
+ security
+ značení
+ reklamní masírka
+ line-up
- účast vystupujích a podivné šumy s booking managery
+ počet košů