Romanův report z druhého dne Semtex Culture

Line-up po oba dny nabízel skutečně bohatý výběr jmen a lákadel, přesto mi bližší byla právě sobota. Sobota totž nabídla hned dvě zahraniční skupiny a hned dvě legendy. Jedna poměrně mladá, ta druhá už mnohokráte prověřená časem. Snad nemohlo být ten den cokoliv horšího, než že obě dvě legendy budou hrát v téměř identický čas na různých koncích areálu. Stalo se, a tak Kosheen vyhráli nad Spooky na celé čáře a mrazivě chladný prostor před hlavní stageí to nandal vyhřátému Red Zoneu.

Během odpoledne, protože sobotní program začínal již úderem dvanácté hodiny, to na nějakou zimu vlastně nevypadalo. Sluníčko pražilo do prvních stovek návštěvníků, z nichž většina volila dvoudenní alternativu festivalu a stačila se již v přilehlém stanovém městečku zotavit po náročné páteční noci. Bylo vážně teplo a na svazích lemujících celý areál se dalo krásně opalovat. K tomu jako první zazpívala Iva Frühlingová. Slyšel jsem až závěr koncertu, na kterém jí doprovázelo několik hudebníků, přesto na mě veliký dojem neudělala. Na živo sympatičtější než v televizi či tisku, ovšem na poslech mnohem mdlejší, než na jejím CDčku. Po ní a krátké pauze, která byla mezi všemi účinkujícími na hlavní Semtex stagei, zahrála kapela Nierika. Jejich koncert byl konečně první pořádnou pastvou pro uši a sem tam se vzduchem mihla ruka nad hlavou nebo pochvalný výkřik. Zpěvačka Monika krom svého hlasu využívala i digitální piano. Mě ovšem nejvíce zaujal a bavil chlápek za soustavou bicích, jehož jméno ze mě bohužel nedostanete. Pohodové písničky zvládli i bez svého klarinetisty, který se momentálně připravuje na důležitou roli otcovství.

O první výraznější posun v atmosféře festivalu s postarala sestava kapely Southpaw. Krátce před třetí hodinou odpoledne zazněly první tóny koncertu pro již slušný počet jejich příznivců. Těsně před nimi se vytvořil fanouškovský kotel, který byl obklopen dalšími stovkami posluchačů. Parta okolo zpěváka Gregoryho Finna dokázala jako první ten den pořádně rozproudit dav před sebou a stačilo k tomu jediné – jejich starší, ale i čerstvé songy. Charismatický Gregory vydal za několik osob najednou a jeho, pro mě neskutečně krásný, hlas pohltil snad úplně všechny. Podobně naložila s atmosférou festivalu také kapela Khoiba. Sice byla hudba v jejich podání o něco více klidnější, než v případě Southpaw, ale sluníčko stále ještě hřálo a tak odpočinek před dalšími kapelami nebyl vůbec na škodu.

Do této doby fungovalo dění festivalu Semtex Culture jen v omezené míře. Podle line-upu měly hrát pouze dvě pódia, přesto tomu tak nebylo. Mimo hlavní Semtex stage hudba hrála dle časového rozpisu na stagei pojmenované dle dalšího energetického nápoje – Erektus a také se hudba linula z Tic Tac tentu, kde se mělo začínat až s úderem šesté hodiny odpolední. Sympatický dárek pro milovníky hip-hopu. Obě stage byly totiž určené převážně jim. V půl sedmé se v prostoru kolem obrovské nafukovací plechovky Erektusu sešlo podezřele hodně lidí. Na programu bylo vystoupení Torzo Breakers. Breakdanceová exhibice byla skvělým osvěžením, ovšem hlavně pro ty, co přišli včas nebo měřili více jak 180 cm na výšku. Lidí bylo tolik, že ti menší v zadních řadách viděli maximálně sem tam nějaké útržky z jinak perfektní choreografie, jakou Torzo Breakers do Brna přivezli. V podvečer se již rozběhly v plné síle všechny stage. Po menších technických problémech začal v Semtex aréně úřadovat breakbeatový DJ Brada, kterého vystřídal nezvykle ostrým drum'n'bassem Stanzim z Radia 1. V Red Zone stanu rozezvučel aparaturu Roman Rai, který v tu dobu, ve kterou jsem se na něj přišel podívat, volil převážně vokální a velice melodické tracky.

Nejvíce ale lidi zajímal program na velkém pódiu, kde po Khoibě nastoupili Ohm Square v čele s Charlie One. Tahle všestranně vybavená zpěvačka by klidně mohla vystupovat i bez muziky a stejně by to byl zážitek. Muzika ale na jejich koncertu nechyběla. Naopak, pro moje překvapení, roztancovala celou řadu přítomných. Je pravda, že když jsem Ohm Square slyšel naposledy, tolik taneční nebyli. Rozhodně mě příjemně překvapili. Následující vystoupení Sunshine bylo jistě také lákadlem, ovšem ani jednou nenavštívit další ze stanů, Summer cinema, by byl hřích. Po několika odpoledních vystoupení divadelních souborů (divadlo Nahoď a divaldo Kabaret Caligula) a po projekci filmu Panic je nanic, jehož zařazení na tento festival mi přišlo poněkud ulítlé, nastal zlatý hřeb večera. Alespoň co se tohoto stanu týče. Před publikum, které zaplnilo tento maličký stan od podlahy ke stropu, předstoupil soubor Ztracená Existence, složený ze současných a bývalých studentů pražského gymnázia Přípotoční. Hru Dentální Rapsódie má na svědomí Alexandr Guha, člen souboru, což je na tom jedna z nejbáječnějších věcí – vědět, že tolik povedená a vtipná hra vzešla z mozku ne žádného světového velikána, ale normálního českého kluka. Dentální Rapsódie se převážně odehrává v dutině ústní a jejich obyvatelé – zuby, tedy vlastně herci, sledují a komentují dění právě odtud. Originální a náramné.

Po zaslouženém potlesku stíhám ještě pár tónů kapely Sunshine, ale na nějaké podrobné hodnocení to nestačí. Na lidech je ovšem poznat, že to bylo velmi výživné vystoupení. Support Lesbiens přichází na řadu krátce po půl deváté. Kryštof Michal má silnou rýmu, přesto odzpívá všechny skladby s velikým nasazením. Vůbec vystoupení Supportů mělo grády. Nejprve pár povinných hitů známých z rádií (Cliché, Sweet Little Something) a pak překvapení v podobě skladeb z jejich první desky z roku 1993 (např. 'Cause It´s Too Late). A to zdaleka nebyla muzika, jakou od nich znám teď. Pořádně tvrdý big beat jsem na Semtex Culture nečekal a nakonec to fungovalo skvěle. Jak umí Kryštof kouzlit s hlasem i přes rýmový neduh, ukázal ve skladbě Let´s Dance. V přídavku už ale Kryštof zpívat nemusel. Zpíval totiž celý Semtex Culture. Krom toho bavil lidi poměrně vtipnými hláškami mezi jednotlivými skladbami. Po tolik energickém koncertu jsem se bál co bude následovat v podání Ectasy Of Saint Theresa. Zpěvačku Katku Wintrovou mám moc rád a Jana P. Muchova považuji za jednu z nejdůležitějších postav české elektronické scény. A ačkoliv jejich hudbu můžu vážně úplně nejvíc, tak prostě po Supportech to bylo jako rozčarování z krásného snu. No a hlavně prochladnutí až na kost. Zima pohltila areál stejně rychle jako tma a jediná obrana proti ní, pokud jste ráno nechtěli mít kocovinu velkou jak Brno, byl právě pohyb a tanec. EOST hráli jako vždy výjimečně, ovšem pro tanec to muzika zdaleka nebyla. Prokřehlý dav lidí čekal alespoň na jakýkoliv náznak rychlejší skladby, ale nedočkal se. Až přišli Kosheen…

Přišli, zahráli a zvítězili. Kosheen nechali své fanoušky asi 20 minut čekat. Technika byla asi také zmrzlá až na samý integrační obvod. Vše se ale podařilo rozehřát a rozběhnout a tak Kosheen spustili palbu svých hitů. Jak starších, tak těch úplně nejnovějších, které se objeví na jejich třetím albu Damage. Catch, Hide U nebo All In My Head byla povinnost. Hungry potěšila stejně tak jako nové songy, které mě na to nové album hodně navnadily. Lidé v tom nejsilnějším složení za celou sobotu nechtěli nechat Kosheen odejít ani po hodince vystoupení a tak na řadu přišel ještě přídavek v podobě singlu Catch. Ke Kosheen není třeba cokoliv dodávat. Hráli perfektně a tisíce lidí si je užilo s maximálním potěšením.

Byli to právě Kosheen, kteří mohli za jediné menší vylidnění stanu Red Zone. Do té doby se stála fronta jak na Romana Raie, tak na Cubika. Security byla v kontrolování věku tentokrát nekompromisní. Jenže Kosheen, byť tu koncertují poměrně často, lákali více, než Spooky. Na ty se do stanu přišla podívat jen hrstka nejvěrnějších a bohužel já mezi nimi nebyl. A mrzí mě to. Jenže být na dvou místech najednou nejde a tak hop nebo trop, tentokrát vyhráli Kosheen.

Kosheen ukončili program na hlavní stagei, ale zdaleka neukončili celý festival. Party pokračovala až do ranních hodin. V Red Zoneu Orbith, Southeast či Machine Funck. V Semtex aréně DJs Gabana, Kato či X.Morph a také v Tic Tac stanu se linul hip-hop minimálně do půl třetí. Ale i tak byl pro mě více jak dvanáctihodinový hudební maratón poměrně vysilující a mé kroky zamířily na autobus a následně vlak domů.

Semtex Culture nebyla jen hudba, divadlo a film. Semtex Culture byla pohoda plná setkání různých lidí různých vyznání. A to nejen těch hudebních. Tak třeba na ploše několika metrů čtverečních se mohli potkat vyznavači langošů s těmi, co dávají přednost gyrosu. Nebo pizzaři s těmi, co raději sladké. Pivo teklo proudem, stejně tak nealko nejrůznějšího druhu. Barmani v Red Zone nestačili míchat tequily sunrise a další lahodné míchané nápoje. K dispozici byla stylová restaurace, malování na tělo, obchody s oblečením a muzikou. Dokonce i oslík s několika kozami v ohrádce si užívali všech těch atrakcí. Až na pár drobností, které prostě k podobným festivalům patří, jako třeba doléhající zvuk z jedné stage na druhou a občasné fronty na barech a stáncích, byl Semtex Culture důstojným festivalem. Možná jedním z těch nejlepších, co jsem letos byl, protože cena - výkon šly ruku v ruce.