Apparat a Autopilote v jednom reportu

Druhá polovina září nabídla hned dva koncerty, na které jsem se s očekáváním vydala. Nejprve to byl koncert kapely Autopilote v Ceské Lípě. Další pak v Praze, konkrétně Paláci Akropolis, kde vystoupil Apparat, na kterého jsem byla zvědavá ještě o něco víc. Začnu popořadě.

Autopilote - pátek 22.9. - Basilika Všech Svatých – Česká Lípa

Kapela zde vystoupila jako doprovodný koncert Festivalu duchovní hudby, který tu již pátým rokem v průběhu září a října probíhá. Jedná-li se o duchovní hudbu, není kostel jistě ničím netypických. Přesto si myslím, že právě toto místo propůjčilo celému vystoupení Autopilote úplně jinou náladu, než by se stalo např. v klasickém klubu. Už jen akustika tohoto místa se nedá porovnávat s žádným jiným místem, kde se obvykle koncerty konají.

Základ projektu Autopilote tvoří dva hudebníci. Pavel Fajt, známý nekonvenční bubeník a Ondřej Smeykal, experimentální hráč na didgeridoo, kteří si za dobu působení projektu, od roku 2004, přizvali ke spolupráci již mnoho hudebníku i DJů. Tentokrát to byla japonská zpěvačka Ishimo "Yumi" Yumiko, jejíž nezaměnitelný a osobitý projev můžete znát například z dívčí punkové kapely Papaya Paranoia, jež se představila už několikrát v České Republice, třeba v klubu Roxy.

Kromě toho je Yumiko v Japonsku známá kreslířka sci-fi komiksů. Koncert začínal zhruba v osm hodin večer, kdy už byla téměř všechna místa v kostele zaplněna a na plátně umístěném vlevo na podiu běžela tématická projekce. Přestože náboženství bylo ústředním tématem živě míchaných obrazů, nelimitovalo se pouze na jednu konkrétní víru, jak by se dalo v křestanském kostele očekávat. To však neznamená, že by v projekci nebyla zachována striktní pravidla. Například zvířata, která nesmí do kostela, nesmí ani na plátno. Taková pravidla zdejší.

I když se dnes nečekalo na příchod kněze, atmosféra zde vládla víc než pro toto místo typická. Přítmí, vůně kadidla, svíčky a podezřelé ticho, které nikdo jakoby neměl odvahu narušit. První na scénu nastoupil Pavel Fajt spolu s Ondřejem Smeykalem. Hned od začátku se jednalo o velmi rytmickou hru na bicí s elektronickými podklady, většinou ruzné hajtky, perkuse v celkem minimalistickém pojetí, ale i další zvuky, jež dokreslovaly náladu. Ta byla většinou svou repetitvností hypnotická a taneční. Digeridoo, kterým Ondřej Smeykal po celou dobu Pavla doprovázel, dodávalo hudbě jakousi přírodní ethno náladu, i když chvílemi bych jen ztěží poznala o jaký nástoj se jedná. Ondřej údajně hraje na klasické akustické, ale i elektrifikované (to netuším co je) didgeridoo mnoha netradičními způsoby.

Možná právě proto zvuky linoucí se z této dlouhé, podivné věci dostávaly tak často jiný rozměr, než jaký jsme zvyklí slýchávat. Po několika takto odehraných skladbách se přidala do té chvíle nezjevená Yumiko, která získala okamžitě patřičný potlesk. Kdo někdy viděl vystoupení kapely Papaya Paranoia ví, že o extravaganci v jejím případě není nouzi. Potvrdila to i zde, i když crazy punkový model tentokrát vyměnila za možná trochu usedlejší, avšak neméně nápaditý a pěkný vzhled. A není to zdaleka jen vizáž, co činí tuto Japonku tak zajímavou. Její hlasový projev, stejně jako fyzický je velmi působivý a originální. Těžko říct, jak moc v tomto dojmu hraje roli její jinakost a pro nás bezpochyby exotičnost. Jistý a mnohem důležitější je výsledný zážitek, který si z vystoupení odnesete. Ten byl pro mě v tomto případě víc než pozitivní.

Yumiko pracovala po celou dobu s hlasem tak, že vás jím chvílemi jakoby hladila a chvílemi vydávala zvláštní vysoké tóny znějící jako výkřiky. To mě přesvědčilo o jejím potenciálu a nejspíš dost širokých hlasových možnostech. Během koncertu byly i momenty, kdy Yumiko přirozeně přešla z dramatických pohybů rukou k neméně dramatickému tanci. To bylo většinou ve chvílích, kdy hudba a rytmy gradovaly a k tančení přímo vybízely. To se ale netýkalo nás, usazených v lavicích, které jak je známo, nejsou k našim zadkům zrovna moc přívětivé. To mě na chvíli odvedlo pozornost od sledování dění na podiu k myšlence, proč musí být sezení v kostele, třeba při nedělní mši tak nepohodlné...?

Po skončení jsem byla celkem ráda, že se jedná jen o tenhle jeden koncert,  protože déle bych sedět určitě nevydržela. Takže kromě bolavého zadku to byl parádní koncert :-)




Apparat - úterý 26.9. - Palác Akropolis – Praha

Další moje zářijová zastávka byla, jak už jsem zmínila, koncert  německého Apparata (vlastním jménem Sasha Ring) v Paláci Akropolis. Poprvé jsem se s ním setkala prostřednictvím alba Duplex, které vyšlo v roce 2003 na značce Shitkatapult, kterou společně s T. Raumschmierem od roku 1999 vede. Toto album mě velmi oslovilo a tvorbu Apparata jsem začala sledovat. Po Duplexu nastávají dva roky epéček. Dohromady jsou čtyři.
Duplex remixes a Silizium vychází na Shitkatapult, Shapemodes na, zdá se, již neexistující značce Neo Ouija a EP Can’t Computerize It na známém Bpitchcontrol patřící Němce Ellen Allien, se kterou Apparat již v té době evidentně spolupracuje. Dalším, už letošním počinem je live záznam z koncertů v Berlíně, Montrealu a Tel Avivu, opět na Shitkatapult.´Apparat má však na svědomí i mnoho remixů a spoluprací, jež proběhly ještě před vydáním Duplexu, a které jsem zde nezmínila.. Proto doporučuji www.apparat.net.

Doposud poslední Apparatova deska je Orchestra Of Bubbles, vyprodukovaná na jaře  tohoto roku společně s Ellen  Allien na jejím Bpitchcontrol. (recenze zde) Oba tvůrci spolu také koncertují, ovšem zatím jsem nenašla v jejich veřejném diáři žádnou zmínku o České Republice. Ted už ale k samotnému koncertu.



Apparat na něm vystupoval sám bez předkapely a celý koncert začínal klidnější skladbou s ženským zpěvem.
Jeho zdroj však nebyl člověk, ale notebook, což je věc, na kterou si já osobně u elektronických koncertů stále nemůžu zvyknout. Neustále mám pocit, že onoho zpěváka nebo zpěvačku někde uvidím, třeba schovaného pod stolem nebo za plentou :-) Podobně to vnímám i s živými nástroji, které jsou produkovány skrz laptop.
No a právě tenhle pocit (za který nejspíš za pár let schytám od svých potomků posměch a nazvou mě oldschoolákem :-) jsem měla i při Apparatově úvodní skladbě.

Netrvalo však dlouho a byla jsem doslova vtažena do směsice zvuků, jimiž Apparat pozvolna a citlivě utvářel skladby. Téměř zvuk po zvuku jste mohli sledovat, jak se vrství a nekompromisně směřují k vyvrcholení, které znamenalo skoro pokaždé to samé.

Ostrým brejkovým nájezdům, měkkým a přitom tak průrazným beatům se jen těžko odolávalo. V některých chvílích jsem měla pocit, že tancuje celý sál, který byl až po okraj zaplněn. Skoro všechny skladby si byly jak atmosférou, tak zpracováním podobné. Apparat evidentně sází na pozitivní náladu a energii, která koncertu určitě nechyběla. Oproti jeho studiové tvorbě (i když, kde je u elektronických, laptopových koncertů ten rozdíl od studiové práce... ?), jež se může jevit komplikovaněji a řekněme intelektuálněji, jsou jeho koncerty de facto taneční a odlehčené.

Už v roce 2004, kdy byl u nás Apparat poprvé (fotoreport zde), bylo zřejmé, kam se jeho živá vystoupení budou ubírat. Apparatovi se podle mého názoru dokonale podařilo téměř od začátku vnést do prostoru pozitivní, dobrou náladu, aniž by působila vlezle či prvoplánově. Zároven s tím nás neustále zaplavoval neúprosnými spodky, které pokaždé jakoby přibývaly na intenzitě. Ty vmíchával do hudby tak razantně a nekompromisně, že jsem jen čekala, kdy mu od ruky uletí kus mixpultu. Nejspíš i jemu samotnému to dalo zabrat a po chvili odhodil i čepici.

No prostě se nám Sasha poněkud rozvášnil :-) Na podiu byl sám se svým svítícím jablkem (další zařízení kromě mixu jsem neviděla), bez projekce, což mi přišlo celkem škoda. Přestože on sám zvládl úlohu na podiu víc než dobře, myslím si, že obrázky na plátně se na tento druh koncertů víc než hodí. Tímto koncertem se Apparat představil mnohem širšímu publiku, než jak by tomu bylo třeba jen prostřednictvím vydaných desek.

Nemusíte být milovníci poslechové elektroniky, aby se vám zalíbil tento, čím dál víc populární producent.
Stačí třeba jen mít chut si zatancovat a pobavit se na hodně pozitivní, zasněný, melodický a opravdu slušně našláplý breakbeat.