Report z Music Infinity od Myclicka

Tenkrát s depešáky, teď s Felícií...

Vždycky, když vyplňuji nějaký ten formulář a narazím na tu nepochopitelnou kolonku Přechodné bydliště, váhám, zda sem nenapsat: Palác Akropolis, Kubelíkova 27, Praha 3 – Žižkov. Přeci jen jsem tu jako doma a mohou za to především dva pravidelné večery. EuroConnections a Midnight Sun Sessions. Dramaturgie na jedničku, pokaždé zvučné jméno v programu, přepychový zvuk, dokonalá atmosféra – to jsou hlavní atributy toho, proč se pokaždé tolik těším a proč si dám příště repete... O to víc mě mrzí, když mi čas nedovolí zúčastnit se dalšího tamního kulturního seriálu s názvem Music Infinity. :( Vždyť už jméno Josefa Sedloně, který ho má ve svých velkých rukou, tak snadno zmanipuluje vaše kroky, tak snadno zbortí vaše plány – příroda ho totiž obdařila vytříbeným vkusem a on se také (naštěstí) velmi rád dělí! O Sylvaina Chauveau se podělil už předloni a jak fanoušci depešáků, tak ti, co se do černé barvy nehalí, si šikovného Francouze pochvalovali. Nemohl jsem, nicméně letos jsem dostal druhou šanci a ještě k tomu byl dopředu přislíben medový dezert v podobě vystoupení Sylvainovy přítelkyně Félicie Atkinson. Věděl jsem moc dobře, že podruhé už stejnou chybu neudělám, to bych byl blázen!

Félicia Atkinson

Odteď si toho sebou do Akráče berte co nejméně!

"Neni šatna!" Zřetelná, lakonická, odzbrojující, ale hlavně velmi výstižná věta podpořená ozvěnou předsálí mířila na mou hlavu deset minut po osmé z úst jednoho z nudících se vyhazovačů. Čekal jsem poměrně stručný dialog a nespletl jsem se. Na mou otázku "Proč?!" následovala stejně výstižná odpověď: "Už je teplo!" :) Co se dá dělat... Až budu při některém z vyprodaných koncertů ještě zakopávat o batohy, kufry, igelitky, krosny a deštníky, nedivte se prosím – je totiž teplo! Koncert středeční do kategorie těch vyprodaných (také naštěstí) nepatřil a svá zavazadla jste si do sálu mohli nanosit dle libosti. Prostor se pro ně našel, stejně jako vám bylo po dlouhé době umožněno sezení na podlaze či vypůjčení židle ze sousední Malé scény. Ano, muzika Sylvaina Chauveau rozhodně nebyla dopředu skládána za účelem divokých tanečních vystoupení, pro pogování před pódiem, ba ani pro breakdanceová čísla s otočkami na hlavě. Nic takového! Ve čtvrt na devět seděl on před krásným klavírním křídlem světlé barvy na mrňavé židličce, na sobě červené tričko a díky své výšce se nad řadou bílých a černých kláves hrbil do oblouku. V očích zasněný výraz i soustředěný pohled, jeho ruce klaviaturu nedrtily, ale naopak se jí velmi něžně a téměř opatrně dotýkaly s dlouhými prodlevami.

Félicia Atkinson a Sylvain Chauveau

Tak kolikrát ty dveře ještě bouchnou? Uzavřeme sázky?

Kdo dorazil na poslední chvíli ještě zadýchán z úctyhodného zdolání žižkovského kopce, ten dostal vzápětí prostor pro uvolnění a také srdeční sval přestal být konečně namáhán. Jeho funění ovšem mohlo všechny ty přihlížející vyrušovat. Vždyť do hrobového ticha, které zde panovalo, bylo slyšet i každé cvaknutí závěrky našeho fotografa MHD, (omluvte ho, jeho obrázky za to přeci jen stojí) každý upuštěný kelímek, cvaknutí zapalovače, ale hlavně... Ty proklaté zadní dveře, kterých jsem si poprvé všiml při sledování filmu Heima v rámci úvodního večera k Midnight Sun Sessions. Co je těžkého na tom, aby se styčné plochy oblepily tenoučkým molitanem, to opravdu netuším. Divím se, že zadumaný Silvain při každém tom prásknutí nevyskočil metr do vzduchu a pouze doufám, že mu kvalitní odposlechy tyto neplánované ruchy patřičně ořízly. Ruchy své měl schované v notebooku s nakousnutým modrým jablíčkem a hned ve skladbě A_ z alba S. dělaly společnost jeho hlasovému doprovodu. Sálem se teď neslo jemné elektrické vrnění, táhlé hučení klávesových ploch a praskot v pozadí jeho hlas místy uměle přerušoval. Jasně, sice half-playback, ale zrovna jemu ho člověk velice rád odpustí. :) Vokál nedeformovaný a vokál čím dál více frontmanovi Depeche Mode podobný, pak nabídl prořídlému sálu o chvilku později a ze svého alba Down To The Bone, na němž se téhle partě umě poklonil, si vybral track Freelove. Tak který přednes je lepší? Originál nebo právě tato úprava? Pohladí obě, od něho to však bylo, jako by po vaší tváři právě přejelo pírko... Věru příjemné pošimrání!

"Ale to je taky výborná věc, co kdybych si ji zazpíval?"

Stejně jako zazářil u klavíru s poměrně náročnou kompozicí Pauvre Simon z loňské desky Nuage, kdy se bez jakékoliv rytmiky musel do kláves v dlouhých intervalech několikrát trefit s přesností na tisícinu vteřiny a blýsknul se i s xylofonem, stejně zazářil také se svou zázračnou kytarou. Ve spojení se čtyřmi pedály a s pomocí knoflíků na jejím těle se tu naskytly úplně nové možnosti. Stačilo v instrumentální verzi skladby Aberdeen zadrnkat jeden motiv, uložit si ho hbitě do notebooku a vzápětí ho poslat znovu ven už hozený do smyčky a takto pokračovat v další interpretací. Pomocí této důmyslné techniky zastane jeden kytarista práci za celé kvarteto! :) Delay tu krásnou zvonivou barvu ještě načechral dlouhou ozvěnou, sound systém vás nevyrušoval, ale spíše v téhle uspěchané době příjemně uklidňoval a vy jste na něm mohli oči nechat! Nejen Depeche Mode patří mezi jeho oblíbence, jak nás poučil, mezi své favority řadí také Prince, kterého poslouchal v osmdesátých letech. Byla to prý krásná doba. Protože byl teenager... :) Další cover verze se tedy přímo nabízela. Byl o několik hlav vyšší než malý ďábel, neměl rozsah tolika oktáv, chyběly mu Rogerovy kostýmky i vyzývavé pohyby, nicméně s jeho vlastními aranžemi se jednalo o další ozdobu této one man show. Když mizel pět minut po deváté z dohledu, čekal nás nelehký úkol. Vytleskáme si ho díky nevalné účasti vůbec zpět?

Rychle přestavět, rychle převléknout a rychle taky Aberdeen! :)

Nenechal se dvakrát pobízet, brzy se vrátil a přislíbil ještě další dva kousky a po nich společné vystoupení s Félicií Atkinson. Svým slovům skutečně dostál a ve čtvrt na deset tak následovala nutná přestavba pódia a zároveň zákulisní striptýz... Zpátky se totiž v půl desáté navrátil již v elegantní šedé košili. Své jistě o poznání pohodlnější tričko holt musel zahodit - jeho přítelkyně měla krásné dlouhé červené šaty a on by až příliš vyčníval! :) Každý z nich se teď posadil na židli za ten svůj odposlech, Silvain znovu hrábl do strun a Félicia tím nádherně zabarveným hlasem a s kombinací francouzštiny a angličtiny pronesla první slůvka skladby How The Light. Mistrovsky nastavený zvuk a červené reflektory, které teď zalily pódium, to vše vás okamžitě vtáhlo do děje a tam u srdíčka, tam to zase začalo sálat... Také Félicia názorně ukázala, že ani jí není hra na xylofon cizí, ovšem na jednu skladbu s letošního alba Roman Anglais jsem se těšil již od středečního rána. To Aberdeen mi tolik učarovala, to Aberdeen mi tolik zamotala hlavu a přestože Sylvain nám před tři čtvrtě hodinkou zahrál její instrumentální podobu, tajně jsem doufal, že ji do repertoáru zařadí podruhé. A hezky s vokálem! :) Pokud se ptáte, co je tak úžasného na šestiminutovém tracku, v němž nějaká paní vyjmenovává města po celém světě, pak si ji pusťte. Není totiž mluvené slovo jako mluvené slovo a klidně si ji srovnejte s tím "zpěvem" Daniela Landy. Co má větší kouzlo? Co vás bezpečně hodí do dobré nálady? Při čem se vám lépe sní? Komu víc věříte?

Merci de votre visite!

Přiznám se, že až doteď byla pro mě Ursula Rucker nekorunovanou královnou hrátek se slovy, dnes by mohly obě dámy soupeřit o váš zájem, o vaši pozornost... Zřejmě ta barva jejího hlasu, zřejmě ta měkká výslovnost si vás tak snadno získají. A slyšet Félicii a zároveň vidět Félicii jak si bosýma nohama poklepává do rytmu a se zavřenýma očima tak věrně interpretuje to, co už důvěrně znáte, to pro mě bylo vrchol tohoto vystoupení. Také v tomto případě jsme si vytleskali přídavek, v němž Silvain na okamžik přiložil ke krku kytary rádio s vysunutou anténou a protože desátá se tu tak úzkostlivě dodržuje, nepřetáhli ti dva ani o minutku a s úklony, francouzským "merci" i s plachým mávnutím zmizeli do zákulisí už nadobro. :( Jako dvě hodinky v jiném světě jsem si připadal! Ve světě, v němž se do vašich uší dostávají jen ty zvuky příjemné a vaše oči vidí ty barvy, které nebolí. Tohle byla dokonalá souhra mezi zvukařem a osvětlovačem a věřím, že nebýt jich, odnášel bych si domů jen poloviční zážitek. Takhle budu dlouho předlouho vzpomínat na jeden večer se dvěma malebnými hlasy, notebookem, kytarou, xylofonem a piánem. No věřili byste tomu, že sto dvacet minut v této společnosti s pár přihlížejícími vás neskutečně nabije energií? Více takových večerů, prosím... Merci!     

foto: MHD mhd@techno.cz