Report ze závěrečného dne Rock For People od Myclicka

Nejlepší je ta hra na šipkovanou, v níž chybí poslední šipka... :)

Rok se s rokem sešel a už zase jsem se těšil na festival, na který jsem paradoxně vůbec nepospíchal... Díky jménům vystupujících, která mi nic neříkala a nebo naopak říkala až příliš, jsem se soustředil jen a jen na samotný závěr jinak třídenního maratónu s kláním zejména rockových hvězd. Celý den jsem tedy strávil sladkým lenošením a čerpáním sil po náročné páteční noci a do jámy lvové v Hradci Králové naše čtyřčlenná posádka vyrazila až ve čtvrt na osm. Nebylo zkrátka kam spěchat... I přesto, že organizátoři ani tentokrát značení nepodcenili, ta šipka poslední, ta opravdu podstatná, ta jako na potvoru chyběla a tak se dobrodružství na čtyřech kolech neobešlo bez menšího kufrování. Dvě minutky po deváté se podrážka mé pravé boty opět dotkla trávy a to trávy suché! Nezbytná průtrž mračen, která festival Rock For People provází od nepaměti, poškádlila Českou republiku naposledy ve čtvrtek a od té doby bohatá závlaha stačila díky sluníčku opět vyschnout – dnes to tedy bude bez bahínka – jak milé! :) Cestou dovnitř areálu jsme potkávali ty, kteří si ten svůj festival přijeli užít už od začátku a únava i alkoholické opojení na nich bylo k poznání na první pohled. Korunky docházely, agresivita rostla a rozladěnost z cen po vystání fronty se tady už neskrývala...

"Chceš mít fesťák levnější? Sbírej kelímky!"

Malá láhev vody vás vyšla na 35 Kč, ovšem aspirantem na zápis do Guinessovy knihy rekordů v rubrice největší rozdíl mezi cenou výrobní a prodejní se stala do trojúhelníčku přeložená a čokoládou nebo tvarohem napatlaná palačinka. Sedmdesát korun za čtyři sousta, to je úctyhodný poměr, jak jistě uznáte... Tak se také množství stánků rozdělilo na ty, u nichž se fronta vinula a na ty, které naopak zely prázdnotou. Ty s velkým géčkem v logu se samozřejmě řadily mezi ty nejvytíženější a přestože se areál přehoupl do třetího zatěžkávacího dne, vládl zde poměrně řád! Snad za to mohlo ještě stále velké množství slunečních paprsků, které areál zalévaly a čekalo se na onu roušku tmy, ale trávník vypadal jako vyluxovaný, návštěvníci své odpadky nosili disciplinovaně do košů, jiní zde zasouvali jeden zapomenutý kelímek do druhého a postupně tak střádali padesátník k padesátníku. Zálohovému systému třikrát hlasité hurá! Vzhledem k tomu, že dostatečně napojen i nasycen jsem byl už v Praze, aktuálně jsem pociťoval spíše chuť po dobré a lehce stravitelné hudbě... Tak kam teď a kam potom? Tou nejbližší variantou byl bílý stan, který k mému překvapení skrýval hned dvě pódia! Proto se také honosil nápisy F:lter Stage a Kiss Radio Stage. Jak to vypadalo v praxi?

Red Zone

"Hraje tady vlastně někdo na gramce?"
 
Dle line-upu probíhala na jednom jeho konci hudební produkce, zatímco na tom druhém byla odnášena a přinášena technika a zároveň se tu nastavoval zvuk. V okamžiku, kdy konkrétní kapela odehrála svůj poslední kus z repertoáru, publikum udělalo jednoduše čelem vzad a odteď vše probíhalo zase na opačném konci dlouhého stanu. Zajímavé ušetření času včetně zrušení tak nepříjemných přestávek, co říkáte? Právě teď se tu producíroval Radoslav Banga se zbytkem kapely Gipsy.cz, zatímco na protější straně se teprve připravovali muzikanti britské formace Kissmet. Hodně energická show se rtuťovitým frontmanem snadno rozhýbala první řady pod pódiem, už po pár minutách zde strávených jsem však toužil po změně. Snad za to mohl ne zrovna příliš kvalitní zvuk či snad určitá přesycenost, (vždyť Gipsy na vás pořvává skoro z každého rohu a hned tak mu neutečete) ale zatoužil jsem objevit také další interprety. Možná to bylo onou profesionální deformací, ale ta otázka vyplula na povrch tak náhle... Najde se vlastně na rockovém fesťáku alespoň jeden DJ? Najde a hned několik – Red Zone to jistí! Cestou do červeného avšak bílého stanu jsem se ještě na skok zastavil pod jinou rudou plachtou s logem populárního energy drinku. Dvě mladé dámy na parketu (pardon na trávníku) tu místo tanečků dělaly stojky, na poněkud přeřvaném sound systému se útrobami nesl bootleg slavné Sweet Dreams od Eurythmics, barmani se poměrně nudili, raději tedy vzhůru za tabákovým molochem!

Pixie

Koupit, loknout si, vyhodit, koupit, loknout si, vyhodit...

Umístění toho stanu bylo prazvláštní. Byl i nebyl součástí areálu. Mohli do něj jak lidi z "ulice", tak návštěvníci festivalu, jen pravidla se opět obejít nedala. Vstup bez jakýchkoliv nápojů a vstup také až od osmnácti! Takže dopít, odhodit kelímek, nechat si navléknout další plastový náramek a pak teprve dovnitř. Za gramofony Pixie, vedle něho Suki a MC Jacob. Ten samozřejmě s nezbytným mikrofonem! Také tady úctyhodně naplněný stan ovládal spíše nastředovaný a převýškovaný zvuk a přestože má tenhle styl slůvko bass už v názvu, basovým linkám to tu zřejmě nevonělo... Tanečníci pod vyvýšeným stupínkem i tak všechna prkna podlahy zdárně rozhýbali – až tak je uměl Jakub vyhecovat k úkrokům do stran i k výskokům. S partou Watcha Clan jsem ještě neměl tu čest a při pohledu na hodinky byl nejvyšší čas – tedy zpátky, ale teď už na Česká spořitelna stage! Aby byl systém spravedlivý, tak než vás z tohoto stanu pustili zpět do areálu, museli jste zase svůj uvnitř zakoupený drink dopít až do dna, případně ho vylít a teprve pak jste mohli vkročit tam, odkud jste před chviličkou přišli... :( Hosté z Marseille nenudili ani vteřinu. Co skladba, to jiná stylová škatulka a na konečně kvalitním aparátu se teď prostorem nesla několikanásobná echa jako z rukou Mad Professora, chvíli to bylo reggae, chvíli drum´n´bass, chvíli klasická tucka a oči všech se soustředily především na exotickou krásku, která si říká Sista K.

Sista K

Také tak dlouho čekáte na další desku? Pak jste měli být v Hradci!

To ona hovořila (respektive nádherným hlasem zpívala) snad všemi jazyky světa, propracovanou měla i choreografickou složku, hrála na flétnu či tamburínu a hlavně to s publikem neskutečně uměla! Pro mě jednoznačně velké překvapení tohoto festivalu, kterému body přidaly i zdařilé efekty VJe, a zároveň ideální zahřívačka pro zlatý hřeb večera. Onen pomyslný hřebík se poprvé zaleskl ve 23:20, tedy o čtvrt hodiny později oproti dopředu avizovanému startu, přičemž fandové bristolské party už dávali svou netrpělivost najevo. Čekali na ně, stáli o ně, těšili se na ně! Pódium bylo nahuštěno nejmodernější technikou i akustickými nástroji, stoupal z něho dým, jako kdyby vzadu ansámbl pálil hromadu svých dosud vydaných a doteď neprodaných desek a materiálem z alba, které se na pultech obchodů objeví až příští rok, svůj živák odstartovali, aby vzápětí přihodili ještě jednu skladbu až doteď neznámou. Po pravdě řečeno, máme se na co těšit – temní jako vždy, ostří jako břitva. Stále to jsou oni, stále jsou poznat na sto honů, stále nám mají co sdělit a co předat. Ke všemu má tahle legenda neuvěřitelnou kliku na zpěvačky! Po Dot Allison, kterou jsme měli šanci vidět a slyšet před pěti lety na Creamfields, tu nádhernou baladu Teardrop zazpívala Stephanie Dosen, křehká blondýnka, která si zároveň skvěle rozumí s krásnou bílou kytarou. To druhá, Yolanda, jenž dala přednost tamburíně, vystřihla skvosty jako Safe From Harm a Unfinished Sympathy tak, že když jste zavřeli oči, slyšeli jste Sharu Nelson... Tomu se říká dokonalý dabing!

Massive Attack

I v Bristolu už znají Sagiho!

U několika skladeb jste se chytli teprve až po chvíli. Až tak měli pozměněné aranže (v jednom případě nabídli i drum´n´bassovou rytmiku), až tak byly skladby přepracované. Příjemně řezavá Inertia Creeps patřila ke skutečným ozdobám této show, stejně jako nesmrtelná Karmacoma - to už byl zvuk oproti počátku o poznání hlasitější a vyladěnější. Konečně, tohle opravdu hrálo, tohle vás mistrovsky ovládalo a dráždilo, tohle do vás vlévalo neskutečně moc energie! Každé slovo jste pak i přes hutnou nálož zvuků a pazvuků Robertu Del Najovi rozuměli i přes jeho hrátky s efektorem, příjemným uvolněním pak byly skladby v podání stálého hosta – Horace Andyho. Také on tu upozornil na materiál z již pátého řadového alba! Vzpomínáte si ještě, jak jste v Roudnici posílali do projekce své SMS vzkazy? Tentokrát na deseti inteligentních proužcích, na nichž opět vznikala plastická projekce, rotovaly titulky z novin, které měly občas problémy s češtinou. Dozvěděli jsme se, co nového u Sagvana Tofiho, který herec do Karlových Varů nepřijede, nechyběla ani politika – ať ta naše či ta světová s upozorněním na ožehavé problémy, ostatně jak bývá u Massive Attack zvykem. K tomu si přidejte oblohu, z níž tentokrát nepršelo, svěží chladný vzduch všude okolo vás a na hvězdy jste mohli takřka dosáhnout. Byl to nádherný večer plný opojení s dokonce dvěma přídavky a to i přesto, že těch přihlížejících se loni na stejném místě ve stejném čase nacházelo více. Inu nebylo to tolik karnevalové, tolik rozjuchané a třídenní únava se soudě podle průběžně odcházejících postav sama hlásila o slovo.

3D

"Tak rockeři, koho příště?"

Po půl jedné se světla nad pódiem rozsvítila a okamžitě se začalo s balením té aparatury, bez níž by tahle zdařilá show nemohla nikdy existovat. Ti, co měli dost, ti mířili do stanů do polohy ležmo, ti ostatní mířili do stanu jednoho a to za Aphroditem. A že jich nebylo málo! Kolem jedné hodiny ranní mu pod rukama hráli Pendulum, prkna se opět prohýbala pod náporem tolika rozdováděných nohou – tohle byla teprve divočina! Areál se velmi rychle vyprazdňoval a ti, co si tenhle festival užili, ti za sebou nechávali pěknou spoušť. Kelímky už nikdo nesbíral, ve větru tu vlály kilogramy nejrůznějších novin a letáků, umělohmotné pisoáry pod sebou měly už pěkné loužičky, tři dny byly tak akorát. :) Už podruhé jsem si říkal, jakpak asi rockeři přijmou nepříliš rockovou formaci na tom svém festivalu a už podruhé to dopadlo na jedničku. Mají Massive Attack kytary a živé bicí? Mají! Mají Basement Jaxx kytary a živé bicí? Mají! A má Groove Armada kytary a živé bicí? Má! Tak co kdyby? Prosím... Nezbývá než poděkovat organizátorům za tak vzácnou návštěvu a to i přesto, že jsme tuto formaci měli už tolikrát možnost u nás slyšet. Přestože je za humny tolik muziky nové, přesto k nám míří stále stejná jména. V případě Massive Attack to opravdu nevadilo, ti alespoň přivezli materiál, který na své vydání teprve čeká... Takže díky moc za perfektní noc!  

foto: MHD mhd@techno.cz