Report z koncertu Front 242 od Myclicka

Že vám to v červnu nevyšlo? Máte druhý pokus!

Na to ranní dilema před patnácti lety si pamatuji ještě dnes... Vezmu si na cestu do práce do walkmana kazetu (ano, o formátu MP3 jsme ještě vůbec neměli ponětí) s názvem 05:22:09:12 Off a nebo tu 06:21:03:11 Up Evil, jejichž každé číslo jsem si pár dnů předtím poctivě na obal z propisotu vytlačil? Ačkoliv vyšly ve stejném roce, poměrně se lišily, spojoval je však i na tehdejší poměry přepychový zvuk a přestože němčinu bytostně nesnáším, na to chladné "zwei-vier-zwei" jsem se už zase strašně těšil. Ti kluci z Belgie byli tak zatraceně originální! S refrény, kterým bylo i v té změti zvuků dobře rozumět, s muzikou jako břitva, kterou takhle naostřit uměli jen oni a pár následovníků, navíc i v tom drsném prostředí měl Jean-Luc De Meyer svůj hlas stále tak sexy, ale hlavně... Ten rhythmus elektronických padů vás i přes svou šílenou strojovost pořád tolik bavil. Byli prostě jiní a to má každý fanoušek rád a ti nejstarší o nich věděli už od roku 1980! Že jim zdravíčko slouží, jsou plní elánu a zásoby energie umí rozdávat plnými hrstmi, se mohl přesvědčit už před půl rokem každý z návštěvníků open-airu Planet Festival, který si na ně zrovna udělal čas... Já jsem to štěstí neměl a ani náhodou jsem nepředpokládal, že je u nás přivítáme letos podruhé. Bohužel v Lucerna Music Baru. :( Proč bohužel?

Front 242: "Nezlob se, tebe už neoblékneme..."

Inu, když jsem před měsícem a půl odcházel díky velmi špatnému zvuku zcela znechucen z koncertu Ladytron, věděl jsem, že sem se budu vracet opravdu jen výjimečně. Vždyť kdo mi zaručí, že tentokrát nebude aparát chrčet, ale vychutnám si úplně každý decibel a herz přesně tak, jak to mám rád? Navíc něco jiného je užít si Front 242 pod širým nebem, něco jiného v komorním prostředí baru, kde to po téměř třiceti letech jejich existence bude zcela určitě řádně natěsno... Bylo! Sotva jsem pět minut po deváté sestoupil po deseti schodech do podzemí, musel jsem se zastavit. Dál to nešlo už ani o píď a ta fronta na šatnu tak pomalu postupovala – každý ten krůček by se dal srovnat s tím pověstným, který Neil Armstrong učinil na Měsíci! Po čtvrt hodině přišlo konečně sladké vítězství... V tu chvíli jsem mohl jen slyšet vzrušené výkřiky ze sálu a doufat, že ještě není úplně pozdě a zároveň vidět slušný cvrkot kolem stolku s tričky a CDčky. Hlavně oblečení šlo na dračku a u určitých velikostí už byl tazatel jen zklamán s kroucením hlavou a s vyštěknutím formulky: "soldout!" Letmý pohled z balkónu stačil – ne, tam dolů mě nikdo nedostane, svou pozorovatelnu si musím zřídit jinde a protentokrát to tedy bude balkón levý!

Uf, hraje to a jak krááásně!

K mému překvapení se tu barman znuděně opíral o pult, zabavil jsem mu tedy jednu láhev s tekutinou a snažil se zabrat si jedno z posledních volných míst, z něhož alespoň i něco málo zahlédnu... Akorát včas! Půl desáté na některém z pražských kostelů odbilo a ti čtyři právě vyfárali ze sklepení! Okamžitě je zalil ohlušující řev, tleskot a pískot. Tolik povyku pro nic a to ještě ani nezačali hrát! :) Tak jak to bude, pánové? Na stupínek zcela vzadu se mezi Rolandy, Korga a k hromadě chytrých mašinek postavil holohlavý Patrick Codenys. Zcela doprostřed pódia usedl za přepychovou bubenickou soupravu, v níž to také elektronikou jenom hýřilo, jejich hostující bicák Tim Kroker. Ke stojanu s mikrofonem v té pravé části půlkulatého pódia přistoupil majitel toho překrásného hlasu Jean-Luc, po jeho pravici teď rostlo do krásy jeho křoví v podobě Richarda 23. Ano, byli připraveni – pod nohami mlhu, nad hlavami ostré kužely barevných světel, za zády projekci, v níž se teď jako na filmovém pásu pohybovaly vysvětlující titulky. Krásné a umělecké intro – tenhle film bych sledoval bez hlesu od začátku do konce! Jenže fanoušci své emoce na uzdě už prostě neudrželi a vřískalo se téměř nepřetržitě... Inkriminovaný zvuk? Něco se stalo – tohle bylo pro mé rozmazlené uši tolik příjemné, tolik vábivé a nádherně vyvážené. Ani nahlas, ani potichu, přesto už ve druhé skladbě až matematicky přesně po každém osmém úderu toho svalnatého bubeníka nedoslýchavý fanoušek vedle mě řval jako na lesy: "Louder! Louder! Louder!" Zvukař tomu pokušení však nakonec odolal. :)

Ano, už jsou trochu neohrabaní, ale je živá alespoň jejich muzika?

Jaké štěstí, že onen tmavý kobereček z pódia protentokrát zmizel, aby odhalil tu světlou prkennou podlahu, jinak by tahle čtveřice byla zcela pohlcena a stala se neviditelnou. Černá teď totiž byla úplně všude – bicí, klávesy, černé brýle měli na nosech, černá sluchátka na uších, černé bylo jejich oblečení i ošacení těch před nimi. Tim udal rytmus, Jean s Richardem divoce rozhýbali do stran své mohutné postavy, zatímco všechny ty zvuky, ruchy a základy skladeb jim do monitorů vhazoval Patrick zezadu. A zřejmě s takovým zápalem, že ke konci první skladby už jeho Mac visel ze stolu připoután pouze změtí kabelů. Vážně klika, že jsou fanoušci svým skupinám tolik oddáni... Docela by mě v jejich případě zajímal poměr toho, co bylo aktuálně hráno zde na místě s tím, co jen spustilo jedno kouzelné tlačítko. Za svým náčiním totiž Patrick nepůsobil příliš přesvědčivě, ale kolik elektronických projektů vlastně hraje na 100% live? Je to až příliš velký risk, bohužel! :( Umístění bubeníka doprostřed pódia se ukázalo jako strategický krok. Oba pánové v letech si kolem něho udělali jakousi opičí dráhu a ty jejich úderné beaty je při běhu samy posouvaly vpřed. Scooter! Vážně jsem to nečekal, ale bylo to úplně to první, co mě v tu chvíli při hecování obou vokalistů napadlo...

Chtělo by to překvápko...

Dejme těm chlapcům z Němec ještě pár let a s fanouškovskou základnou, kterou i u nás mají početnou a s dlouhým seznamem vydaných alb za sebou, je už teď jasné, že ty jejich "koncerty" budou vypadat přesně takhle. Ale unese pak H.P. Baxxter vlastně ještě ten megafon? :) V případě Front 242 však šlo naštěstí o podstatně záživnější a šťavnatější muziku. Škoda jen, že ono echo k mikrofonu si při kontaktu s publikem nevypínali, takže se zdvořilostní fráze jejich frontmana často ztrácely v záplavě těch stále opakovaných ozvěn... Přiznám se na rovinu, že už po půlhodině jejich koncertu jsem si uvědomil, jak je pro ně ona zdařilá projekce, kde se to textovou nápovědou k právě hrajícím skladbám, čísly 121, (správně, to je polovina z 242) detaily i ilustracemi jenom hemžilo, životně důležitá! Obdobně jako třeba v případě živáků I Am X či GusGus začnete totiž po chvíli prahnout po nějakém tom překvapení, po hostovi doteď schovaném v zákulisí... Jednoduše se okoukají. Vidíte stále jen ty čtyři postavy na malém pódiu, jak chrlí jeden svůj hit za druhým, alespoň o náznaku choreografie se tu v žádném případě také hovořit nedá, sem tam přiběhne Richard na "pomoc" Patrickovi tam dozadu a vás okamžitě napadne, jak se asi může tahle parta vyjímat na pódiu obrovském v rámci nějakého festivalu.

Na fotbal nechodíte a potřebujete si zařvat? Pak jste tu správně!

Vždyť zaberou se svými proprietami stěží čtvrtinu místa, jen se tam oba pánové o poznání více naběhají! Přesto ta atmosféra, kterou jim tu české publikum a turisté zdaleka i zblízka připravili, byla vážně neuvěřitelná. Při slavné a tolik úderné Headhunter se vedle mě náhle vynořila do rytmu kynoucí paže a ten chlapík teď zplna hrdla hulákal spolu s nimi refrén: "One you lock the target, Two you bait the line, Three you slowly spread the net..." Ten největší důraz kladl samozřejmě až na závěrečnou frázi: "And four you catch the man!" Pak se se spokojeným výrazem stáhl zpět, na chvilinku se uklidnil a vzápětí znovu a zase - od srdce i od plic! Ano, oni si chtěli zařvat, všechno to v sobě hromadili už pěkně dlouho a muselo to konečně ven, aby nebouchli jako podrážděný papiňák a tady k tomu měli ideální příležitost. Dle očekávání byla obdobně přijata i jejich další klasika Welcome To Paradise... Ty správně naivní a provokativní samply: "Hey poor, you don't have to be poor anymore! Jesus is here!" teď probleskovaly pod těžkou váhou Patrickových základů a v okamžiku, kdy se slůvko "No" začalo vynořovat stále častěji, tušili jste přetížení. "No Sex Until Marriage!" teď v přeplněném sále znělo jako prásknutí bičem!

I v neděli v plném nasazení!

Obrovská vlna nadšení, hlasů hlubokých i vysokých a pískání na prsty tu bylo okamžitou reakcí. Vida a já myslel, že jde o pouhý přežitek a oni s nimi teď tolik sympatizovali. :) Přestože tahle parta o den dříve řádila v Budapešti, přesto i v den, kdy se nic nedělá, ve své energické show ani v dalších minutách nepolevovala a s každou další skladbou jako kdyby ještě o něco šlápli na pedál. Zapalovač jsem postrádal pouze v jednom okamžiku... Více času pro vydýchání si ten kvartet včetně velmi přesného bubeníka nestanovil a do zákulisí zmizeli pět minut po půl jedenácté. S tak vydrážděným publikem byl však jejich návrat jistý a ještě dva kusy nám ze svého bohatého repertoáru dopřáli. Ale víc už ani Ň! :( Světla v sále o sobě dala vědět ve tři čtvrtě na jedenáct a k šatně teď pádil úplně každý – všichni chtěli být první, vždyť zítra už zase musí vydělávat na chlebíček. Ta práce však bude o poznání jednodušší a pondělí rychle uteče – na tohle vystoupení má teď každý z nich strašně vzpomínek a také vyřvané hlasivky. Takže? Stálo to za to! Už jen kvůli tomu smetení prachu...

Video: Front 242 @ Lucerna Music Bar

foto: Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz
video: trythinksmart http://www.youtube.com/user/trythinksmart