REPORT
Report z koncertu Project Pitchfork od Myclicka
Středa 8. dubna, půl deváté a já si připadal jako na hudebním veletrhu v oddělení synťáků... Tam vpravo muzejní exponáty Kurzweil a Novation, tam vlevo dva typy Nordů. Bicí tentokrát nebudou skrz krásnou minisoupravu od Rolandu jako při nedávném vystoupení Front 242, ani přes stařičké plástve, ale hezky pěkně ty opravdické. Ano, milovníci íbíemka měli zásluhou agentury MAFO po zrušeném koncertu Die Krupps další svátek. Černá, kam se podíváš a Project Pitchfork vypadali, jako když se na přechodu srazí kominíci s malíři pokojů. Natřeli nám to solidně – další pekelnická show, na kterou se hned tak nezapomíná!
Když EBM, tak do Lucerny, kam taky jinam?
Tak dlouho byli fanoušci stylu EBM ignorováni, tak často se jim teď v poslední době vychází vstříc. Ti, co bývali slavní v osmdesátkách a v devadesátkách, totiž znovu a znovu dokazují, že ačkoliv je teď šrotování hodně v módě, oni ještě do starého železa nepatří, stále drží pohromadě a to, co tehdy vymysleli, ještě pořád funguje. Lucerna Music Bar se pro pořádání těchto koncertů již osvědčil, fandové ho s přehledem naplní a právě tam mířily z Vodičkovy ulice krátce po půl deváté mé kroky. Cestou jsem si v hlavě přehrával tu neskutečnou atmosféru, která tady panovala při vystoupení slavných Belgičanů Front 242 a pouze doufal, že něco podobného se zcela jiným repertoárem zažiji také dnes... Sotva jsem seběhl těch pár už důvěrně známých schodů, podlomila se mi kolena. Propadák! Ne, nic jiného to dneska být nemůže. :( Už dlouho jsem tu nezažil, aby obě paní šatnářky netrpělivě vyhlížely komu přidělí svá zelená ramínka, vždycky to tu bylo jen o dlouhém pomalu se plížícím a syčícím hadovi. Tedy jen další z jarních koncertů, který pořadatel pořádá úplně zbytečně, protože o jeho nabídku vůbec nikdo nestojí a bankrot je tedy na spadnutí? Tohle vypadá opravdu špatně...
Depressive Disorder
Deprese ne, spíš vzpomínky na něco, co už se nedá vrátit...
Navíc pořadatelská agentura slabší účast už dopředu očekávala – ta hermeticky uzavřená levá část balkónu s dalším barem k dispozici, která by jí zespodu návštěvníky ještě více ubrala, tak pouze uměle prostor zmenšila. Naštěstí se všechny obavy ukázaly jako liché! Černočerná dvojice Depressive Disorder se na pódium vyhoupla už ve tři čtvrtě na devět, před nimi se okamžitě začali houfovat fanoušci jejich i fanoušci tohoto stylu a alespoň pár řad podél celého pódia teď přihlíželo jejich snažení. Těm nahoře z celé té velké plochy přitom stačilo pouhých pár centimetrů. Dvoje klávesy teď ovládal Radim Čáp, až k hraně pódia se velmi často osmělil Patrik Lev. Se stojanem tu sice působil poněkud neohrabaně a v jednom případě ho i s mikrofonem dokonce poslal k zemi, řvalo mu to však obstojně. Ani ten, který měl teď plné ruce práce, ho však ve štychu nenechal a ve vypjatých momentech jeho hlas dubloval... A zatímco oni se snažili a servírovali ty temné a hutné skladby, s nimiž před časem strávili tolik hodin práce, já v duchu vzpomínal na Dobešku a na Belmondo a na první setkávání s tímhle stylem. Bylo to někdy zkraje devadesátých let, možná s tehdejšími koncerty Vanessy se to dalo srovnávat. Jen chytré klávesy, pár černooděnců a jak málo nám tehdy ke štěstí stačilo...
Depressive Disorder
"A cenu za nejhorší zvuk vyhrává..."
Nenápadně jsem z balkónu všechny ty třicátníky pozoroval a k mému překvapení mi v něčem připomínali hip-hopové publikum. Už vím - ti dva do toho buší a procítěně a dramaticky chroptí, ti pod nimi jen postávají a hýbají se zcela výjimečně. Většinou, když se vydají pro své další pivo... Jaký je vlastně EBM bontón? Jsou ty pohyby do rytmu vůbec povoleny? Přestože jsem si z koncertu Front 242 odnesl ponaučení, že bez černé se tu zkrátka neobejdu, nehýbu se zbytečně moc? :) Jak se později ukázalo, milovníci tohoto stylu jsou skvělými tanečníky, chyba byla úplně někde jinde. Ten zvuk byl naprosto šílený! Ne sice tak odpudivý jako v případě živáku Ladytron, ale tohle znělo tak, jako kdyby byly jejich odposlechy na plné pecky, zatímco zvukař to pustil do sálu jen tak, aby se neřeklo... A pak si to užívejte s plnou parádou a upozorněte na sebe tanečními kreacemi, když slyšíte opravdu jen minimum... :( Ten zvuk byl tak nepříjemně zastřený a oni se s ním prali statečně. V jejich repertoáru jsme mohli rozluštit třeba i nálehavou On The Ground či mnohem snivější Apology a dobrých pětačtyřicet minut trvala jejich show, při níž se Radim také s výskoky do vzduchu řádně rozvášnil! Do odposlechů jim to zřejmě hrálo parádně, ven však nikoli – být to obráceně, mohlo být to nadšení v už poměrně zaplněném sále o poznání větší...
Project Pitchfork
"Modrá je dobrá, ale jak dlouho se asi ten Petter maluje?"
V půl desáté oba Brňáci vyklidili bez přídavku pole, jejich inštrumenty putovaly do zákulisí za nimi a pak už se jen čekalo na to, až se těm dole bude chtít vyfárat na povrch. O patnáct minut později světla v až nezvykle potemnělém sále pohasla ještě více a v okamžiku, když bylo pódium zalito příjemnou modrou barvou, intro od zvukaře teď snadno ty z toalet, od barů i opozdilce u šatny přitáhlo. Ale co to? Vždyť teď je ten zvuk tak krásně čistý, tolik plný, tolik křišťálový. Jaký handicap to jen měli jejich předchůdci? Byl to snad záměr? Dobré tři minuty už nám tu však hraje muzika a oni nikde... No konečně! Čtyři zprava, jeden zleva. Jejich vokalista Peter Spilles přes svou malou výšku už zase nešel přehlédnout - ten modrý štráf, který se mu z pravé strany čela vinul přes celý obličej, pouze podtrhoval jeho strašidelnou image... Víc už by vás na ulici vyděsil snad jen od hlavy až k patám tetovaný Vladimír Franz. Peter má teď jedno privilegium – narozdíl od všech ostatních může řádit v té přední části pódia po celé jeho šířce a oni zůstanou ukryti za svými nástroji s výjimkou hostujícího kytaristy, kterým je Carsten Klatte. Ten může s tou dlouhokrkou krasavicí alespoň pochodovat vpřed a vzad. :)
Project Pitchfork
Carsten Klatte? Neslyšitelný kytarista!
Další host, holohlavý Achim Faerber, se pohodlně uvelebil za tou naleštěnou bicí soupravou, tu menší klaviaturu synťáku Nord teď bude obhospodařovat vlasatý Dirk Scheuber, od Ládi Křížka takřka k nerozeznání, tu větší se zázemím dalších chytrých mašinek až tam vzadu třetí člen tohoto uskupení Jürgen Jansen. A ten zmíněný křišťál nás teď objal ze všech stran – konečně! Jenže už ve druhé písničce vám to došlo... Kvalitní, ale podivně vyvážený - zatímco s každým vehementním úderem bicích od Achima se nám může hlava rozskočit, Peterův hlas marně lovíte ze záhrobí a kytarista jako by tu s námi vůbec nebyl. "Holt, když jsi doma zapomněl kabel, tak teď budeš pykat..." Opravdu podivně vyvážená sestava! Ta černá masa pod nimi se však s takový detailem hravě smířila, tohle byli opravdoví fanoušci, kteří se radovali už jenom z pocitu, že své hrdiny mají konečně před sebou. Stačily tři čtyři vteřiny nové skladby a jakmile ji poznali, mohutná vřava mířila tam nahoru za nimi! Dle očekávání se toho největšího přijetí dočkaly klasiky z jejich prvotin Dhyani a Lam´Bras a kromě kytaristy, který stále nebyl téměř slyšet, se jednotliví členové opravdu neflákali. Novoromantické táhlé melodie přidávaly na zajímavosti, Peterův hlas, tak často modulovaný do chroptění tu spolehlivě strašil, bubeník Achim byl v ráži a za svým nádobíčkem rytmicky poposedával - když byste mu dali do rukou sekyru, naštípal by vám celý les během půl hodiny.
Project Pitchfork
Je to ještě pořád EBM? A není to jedno?
Každá ta rána byla přesně mířená a jeho sólo v samotném závěru vystoupení ve skladbě Alpha Omega opravdu přepychové... Takhle rychlého bubeníka už jsem dlouho neviděl a jenom tohle byla trefná obrana před takovým náporem syntetiky! Fanoušci teď měli možnost srovnávat – jsou lepší ty patnáct let staré pecky nebo zbrusu nový materiál z desky Dream, Tiresias!, která se teprve tou klasikou třeba za pár let stane? Jsou to ještě pořád Project Pitchfork, tak jak jsme je měli rádi, nebo si z obavy po vyčerpání tohoto stylu inspiraci půjčují i odjinud a ono íbíemko najednou přestává být íbíemkem? Vždyť konkrétně skladby Nasty Habit či fanfárovitá a vděčnými pobídkami "Come To Us!" protkaná If I Could zní sice výtečně, ale s přimhouřeným uchem už téměř popově... Jejich frontman, jemuž se pod palbou ostrých světel modrý pruh stále více rozpouštěl, dával do svého hororového projevu vše. Určitě i Oskara za herecký výkon v hlavní roli by si zasloužil! Kštici mokrou a rozcuchanou, na sobě bíle poprášenou a pokapanou uniformu, často v podřepu a chroptěl a chroptěl. A publikum bylo jako utržené ze řetězu a ještě mu s jekotem a se zdviženým lesem rukou kynulo vstříc.
Project Pitchfork
Také tak rádi vzpomínáte? Je na co!
Tak přece, hýbe se a poměrně hodně a refrény si zpívá (pardon chroptí) spolu s ním. Nádherná podívaná, nádherná prohlídka pekelné sluje se vším všudy – k úplné dokonalosti chyběly snad jen ty bublající kotle, páry bylo alespoň v úvodu tohoto představení více než dost! Přestože se čas pomalu přiblížil k půl dvanácté, stále měli sil na rozdávání a dokonce dvakrát se nám je podařilo dostat opět na povrch, aby nám ještě přidali. Taková Rescue z deset let starého alba Eon:Eon, ta už byla v téhle živé úpravě jako z repertoáru Prodigy či Pendulum. Ono rozsvícení světel pak působilo jako bodnutí jehlou přímo do oka, až taková tu vlastně byla tma! :) Front 242 nebo Project Pitchfork? Těžko říci... V obou případech muzika, která je sice už poněkud zaprášená a dávno překonaná, ale na níž se zároveň tak dobře vzpomíná, aniž by se za to člověk musel stydět. A já si ty hezké vzpomínky v hlavě přehrávám tuze rád!
Project Pitchfork
foto: Tomáš Martinek, info@tomasmartinek.cz MHD mhd@techno.cz