Report z Absolut Say Yes! se Shur-i-kanem od Myclicka

Yes! KoneÄŤnÄ›...

Oh, yes - už jsem se poněkud červenal... Téměř čtvrt roku otevřený, tolik zvučných a hlavně nových jmen už ve svých útrobách hostil a stále mi čas nedovoloval, abych v něm strávil alespoň jednu noc a poznal, jak to tu vlastně žije, jaká klientela si sem nachází cestu, zda jsou ceny na baru přemrštěné, či nikoli, ale hlavně... Vyzkoušel si konečně zdejší aparát na vlastní bubínky. Uznáte sami, že prohlížet si po akci, na níž jste prostě nemohli být, všechny ty obrázky s těmi, kteří si to zde na rozdíl od vás užili na jedničku, to už se pomalu rovná sebetrýznění, či dokonce sebepoškozování. :( Takový Shur-i-kan, to je však magnet dostatečný a člověk už kvůli němu dokáže i svůj diář přeškrtat. A to i přesto, že dávno dávno již tomu, co jsem si od něho koupil jeho vlastní novinku či remix pro jiné. Stačí se však zaposlouchat do pomalu už legendárních podcastů, které měsíc co měsíc připravuje, svým mečivým hlasem neúnavně komentuje a na stránkách labelu Dark Energy Recordings, který už třetím rokem vlastní spolu s Miltonem Jacksonem, zveřejňuje... Už sám fakt, že teď přiveze spoustu nevydaného materiálu osobně, mi opět přivodil ono důvěrně známé chvění po celém těle. Navíc kolik deep house celebrit jsme tu v poslední době měli, že?!

Šatna v létě? Tady ano!

Mé modré hodinky pod modrým neónem klubu ukazovaly tři minuty po jedenácté, když jsem překračoval práh klubu Yes, jenž byste našli v domě, který se stále honosí nápisem Demínka. K mé velké radosti zde mají funkční šatnu i v letních měsících, což u spousty továren na zábavu není vůbec podmínkou... Ale co pak s takovou mikinou, když je venku chladno? Kolem pasu? To se zrovna sem, do klubu, který je poměrně vymazlený a dotažený do posledního detailu, jaksi příliš nehodí. Teď už jen pár dlouhých kroků kolem horního baru, pár schodů o patro níže do jámy lvové a... A zastyděl jsem se podruhé. :( Proč jen jsem si v hlavě zafixoval, že také Yes otevírá až v jedenáct a že zde tedy budu mezi prvními? Zatímco jinde v tuto pokročilou hodinu jen stěží někoho potkáte, zdejší dlouhá a úzká místnost byla zaplněna množstvím různě početných skupinek a dle očekávání to nejvíce žilo za barovým pultem. Slovo “žilo“ se však zřejmě až příliš vžilo pro psaní reportů. “Čekalo se“ bude možná na místě více... Tohle totiž není bar takový, jak ho znáte, tedy prostor, kde s barmanem co nejrychleji směníte peníze za skleničku, aby mohli být obslouženi i další čekatelé.

I k matonce divadýlko...

Čistě teoreticky byste mohli brát toto místo klidně jako druhou stage, kde to máte i s kulturní vložkou a role herce, který má za úkol vás pobavit, připadla právě na barmana. A tak i prachobyčejná matonka teď dobrou minutu létala vzduchem na mistrových pažích, následovalo dramatické divadýlko s otvíráním zátky a další čekání na účtenku. Ti po vás, co by si také rádi objednali, se zatím mohli kochat tímto uměním a zároveň doufat, že budou dalšími v pořadí, které ten zdejší artista obslouží. Ovšem pokud stáli na opačné straně dlouhatánského barového pultu, mohli si o těchto šancích jen nechat zdát. On je totiž na svém pracovišti sám, v lepším případě dostane na chvilku k ruce kolegu. Občas na vaši objednávku zapomene, jindy by se vám asi měl tajit dech z jeho žonglování s lahvemi ve vzduchu, ale protože ne vždy láhev přistane v ruce toho, kdo ji ve vzduchu předtím protřepal a zamíchal, teď opravdu nedýcháte a jen očekáváte, z které strany vás letící předmět asi tak zasáhne a kam přesně to bude. A aby bylo představení dostatečně žhavé, čas od času zaplesá i pyromanovo srdce. To v okamžiku, kdy na sebe kápo baru vyskládá několik sklínek, a pro zpestření tuto pyramidu zapálí...

Výšky vysoké, hloubky hluboké. Neuvěřitelné!

Yes je však také klubem, kde se konečně na reproduktorech (a to velmi kvalitních reproduktorech) nešetřilo a tak tu v každém rohu najdete nějakou tu ozvučenou krabičku, které byly navíc navrženy tak, aby i očím tu radost udělaly. Hladinu zvuku zde přitom mají seřízenou znamenitě. Pod tlakem subwooferu to do vás buší na parketu před DJem, u baru máte sice vše také z první ruky, ale s takovou intenzitou, abyste si spolu s barmanem během večera nevykřičeli hlasivky. Ideální stav! Pravdou je, že v průběhu ping-pong turnaje Mania a Petra K byly vysoké frekvence vyšroubovány do už nepříjemných výšin, ale návštěvníci si za to mohli částečně sami – to oni je na tom prázdném parketu měli solidárně svými těly pohltit a ne před nimi zbaběle utíkat do volných rohů klubu. A skutečně! S každou další minutou a s každým novým obyvatelem před vámi a kolem vás se akustika měnila a spíše než tu ostrou břitvu šermující kolem vašich uší jste teď s povděkem zaregistrovali basy pod vámi, které by sukni Marylin Monroe zvedly stejně spolehlivě jako ten nejslavnější větrák na světě.

A proč vlastně pořád jen to nové?

To se to pak pánům dýdžejům hraje, když přesně chápete to, co se vám od svého pultu snaží sdělit... A tak jsem do puntíku pochopil, co se mi vokalistka ve skladbě I Keep Thinking Of You od finského kouzelníka Roberto Rodrigueze snažila říci, i po letech jsem také mohl docenit kouzlo slavné Turquoise od Circulation. Ano, bylo velmi příjemné nechat do sebe proudit všechny ty libé tóny přesně v té formě, jak je zamýšleli ve studiích producenti po celém světě a které tenhle sound systém prostě nedokázal násilně zkreslit. Konečně! To se vám pak nohy samy odlepují od země a ruce už zase kraulem čeří vzduch... Kdy naposledy jste si na zvukovém polštáři vlastně takhle rochnili na muziku, kterou máte tolik rádi?! Oba mladí pánové se na svém pracovišti v tomto duelu nepřetahovali, ale kamarádsky si nahrávali a zatímco většina DJs má tendenci blýsknout se během dvou hodin vším tím novým, čím je Beatport za poslední týden obdaroval, oni svou selekci vhodně kombinovali. Nu skool vs. old skool aneb to úplně čerstvé spolu s tím, co i po sfouknutí prachu ještě stále funguje. To byl i případ jejich závěrečné Hideaway od De´Lacy, kterou v těch devadesátých letech tolik proslavili Deep Dish.

Shur-i-kan

"Shur-i-kan? Kámo, ten už hrál..."

Tou dobou už totiž jejich vzácný host dobrou čtvrt hodinu klikal na ikonky včetně té vedoucí k programu Traktor ve svém bílém notebooku a vybíral další kapitoly pro tento vzrušující příběh, které se přes všemi barvami hrající midi kontroler pokusí ještě vyšperkovat. Žádné teatrální přivítání hvězdy z daleka, žádné zasněné intro na úvod... Jednoduše se přizpůsobil nastavenému tempu a načrtnuté atmosféře a předskakující dvojka se přitom dobrovolně zřekla deseti minut svého dopředu naplánovaného hracího času v jeho prospěch. 00:20 teď ukazovaly hodinky. Tady se holt prime time neposouvá směrem k ránu, aby bylo publikum dostatečně napnuté, (a zároveň vypilo, co se vypít dá) spíše zde platí ono známé heslo: “Kdo pozdě chodí...“ a vy víte, jak je to dál. Parket už byl plný do posledního místa, každý si ten přepychový zvuk i výběr hlavního hosta viditelně užíval a bylo to jako za starých časů...

"UmĂ­te tleskat, ne?!"

V nájezdech se zplna hrdla řvalo jako na lesy a některé dámy dokonce pískaly i na prsty – až tak je bavil, až tak s nimi uměl pracovat a když měl náhodou pocit, že jsou po páteční prohýřené noci unavení, náležitě mu posloužila skladba se stále tolik populárním tleskáním. Teď odložil svou zarostlou masku zahloubaného holohlavého inženýra, poodstoupil od notebooku, schválně dlaněmi několikrát toporně plácnul mimo rytmus, aby vzápětí poslušně roztleskal ty, kteří sem na něho dorazili. Ovšem pokud mezi nimi byli také ti, kteří v té chladné sobotě přiběhli za živou podobou jeho snivých a emocemi nabitých podcastů, ti potom museli být poměrně překvapení. Rozdovádění tanečníci před ním rozhodně nechtěli mít hlavu v oblacích a energie z nich sálala tak, že klimatizace už příliš nestíhala – tihle chtěli jednoduše pařit do posledních zbytků sil a on jim tu radost kazit nehodlal. Do kotle tak přikládal jedno polínko za druhým a parket ne a ne prořídnout... Ach, co víc si přát?

"Julio, vyzkoušej nám basy..."

Jak kvalitní subwoofer zde mají, nejlépe vyzkoušel na příkladu obrovské hitovky Battle For Middle You, pod níž se před časem podepsal génius, co se nikdy neopakuje – Julio Bashmore a jíž si u nás v březnu zahrál i Ramadanman. Parádně si to přitom načasoval – tahle změna rytmiky, poctivé basy i působivé vokály, tak tohle všechno pohromadě teď po hodince jeho setu přišlo vhod a skvěle ten neúnavně tepající rytmus osvěžilo. Svou pěkně rozjetou kárku dotlačil Tom do cíle přesně v půl třetí dle plánu, věrné fanoušky odměnil ještě několika načechranými skladbami s jeho typickým rukopisem včetně onoho naechovaného syntezátoru a žezlo teď z jeho rukou přebral DJ Subgate a spolu s ním opět Manio a opět Petr K, kterého božský Julio před chvíli inspiroval natolik, že do i tentokrát pěkně barevného setu bravurně namíchal jinou skladbu z jeho stále bohatšího repertoáru. V ne zrovna pravidelných intervalech se za tím nejhezčím a nejšikovnějším modelem mixážního pultu značky Pioneer ti tři teď prostřídávali a svorně na pilu ještě více přitlačili. I na ten minimal zde došlo, i Martin Luther King se znovu rozpovídal o svém velkém snu.

Subgate

Yes, you can! Shur-you-kan!

Na tom, že se tenhle večer povedl na jedničku, však neměl zásluhu jen tento kvartet DJs a kvalitní zvuk... Také na vizuální stránku se zde úzkostlivě dbá a tak tu sami velcí šéfové průběžně procházeli klubem s iPadem v ruce a díky jen další z nepřeberného množství aplikací měnili barevné osvětlení za jiné, inteligentní světla tu mezitím šermovala svými ostrými paprsky a zdejší chlouba, 3D projekce promítaná přímo na míru několika polystyrénových obdélníčků v rohu, tentokrát trefně obsahovala i žlutý roztočený shurikan na modrém podkladu. Jak “málo“ někdy stačí, aby se člověk v klubu cítil dobře... Mně se to v sobotu povedlo a proto říkám ano! Pokračování příště?

myclick

foto: Skorky