Report z akce Apokalypsa - 15 Years Anniversary od čéši

Klasicky jsme zvolili přepravu vlakem na místo určení v časných odpoledních hodinách tak, abychom ještě stihli příjemné posezení a večeři před nástupem na plac s celonočním křepčením u pulzujících reprosoustav. Projížďka šalinou k BVV trvá krátce, ale pochod kolem dokola již zabere trošku více času. Naštěstí jsme se dovnitř dostali lehce po desáté hodině a mohli si tak začít vychutnávat párty v délce trvání více jak devět hodin. Lidí tu ještě nebylo příliš mnoho, ale u šaten se v tu chvíli nakumulovalo opravdu hodně zájemců, takže to čekání bylo trošku delší. Já si mezitím pomalu začal procházet pavilón a jen zběžně zjišťoval, zda-li tu nastaly nějaké změny. Oproti minulému dílu v podstatě žádné, co se týká uspořádání. Hlavní stage byla v rohu sálu, který byl značně opticky zmenšen, ale alespoň to následně přidalo na atmosféře před samotným pódiem. Další dvě oddělená pódia byla nazvána jako Cubbo hard stage a Elektra clubbing stage, kde se však také hrálo techno a to ve své jemnější podobě.

Stihl jsem se ještě na chvíli postavit do první řady před dohrávajícího DJe Noise, který dostal lepší čas než v minulých dílech a mohl si tak vychutnat již několik stovek tancujících party people před sebou. Nois dohrával ve velmi našláplém tempu a mohl tak předat otěže do rukou dvojici Egbert & Secret Cinema, která si tu střihla live set. Po vzájemném přivítání a poděkování Noisovi za set začalo něco, co jsem si opravdu užil. Musím uznat, že tohle byla pro mě premiéra, co se poslechu týče, a bylo to i jedno z těch NEJ vystoupení, co jsem tu slyšel. Pánové se toho vůbec nebáli a vzali hudební aparaturu pěkně zostra. Dav si užíval jejich hraní naplno a i já jsem musel jen uznale a s úsměvem tančit a v duchu chválit. Klidně by mohli hrát i v pozdější dobu a osobně bych je například prohodil s panem Ken Ishiim, na kterého jsem se těšil víc a o to víc mě tento japonský DJ zklamal. Nebudu však předbíhat událostem a tak jsem se raději vydal podívat i na další pódia.

Lituji, že vám nepřinesu report z hard techna, tedy nikdy ne dobrovolně. Raději bych si asi ukousl obě uši a snědl je, než abych tohle poslouchal po celou noc, ale naštěstí o mně tato stage nebyla. Spousta lidí si zde své našla a od samého začátku tu bylo velmi plno a to je to hlavní. Víte, neumíme vyrábět rychlé sportovní vozy, nemáme ani rychlé vlaky, zato zde však žijí ti nejrychlejší tanečníci v Evropě... Hard techno stage jsem tedy vždy jen proběhl tempem tomuto pódiu vlastním a prodral se na tu poslední, která tam byla. Na Elektra stage jsem ze začátku stihl pouze konec Míši Salačové, která naštěstí změnila úplně složení svých setů a z rychlých hard techno placek přešla na opravdu příjemné tóny, které jí sluší mnohonásobně více. Po Míše se na stage dostavil pražský kamarád Michael J, který byl opravdu potěšen z tohoto vystoupení a musím říci, že zde hrál i zaslouženě. Je to zase jeden z těch, kteří se opravdu o něco snaží a svou hudbou dokáží navodit velmi příjemné pocity. Kdo mě zná, ten asi tuší, že nejvíce času jsem strávil na hlavním pódiu...

Když tam již začali hrát Pan Pot, cítil jsem nadšení a opravdu spokojenost, že i u nás se představují takováto jména. Pan Pot jsou v současné době opravdu špičkou v tom známějším prostředí techno mejdanů a již jsem měl tu možnost slyšet je několikrát. Tato dvojice vždy představí nejen hudební lahůdky, ale i show, která opravdu strhne. Jejich techno baví, jejich techno roztančí a to je základ všeho. Dunivá basa, silný kopák a návaznost toho všeho v takovém sledu, že se prostě nudit nemůžete. Lidé se bavili úžasně, reagovali perfektně a bylo z nich cítit, že opravdu mají chuť poslouchat a hlavně tančit. Jediné, co jsem na tomto díle opravdu zazdil, bylo to, že jsem si v Praze zapomněl ucpávky. Na hlavním pódiu to bez nich bylo opravdu smrtelné a nechápu, jak to můžou ti lidé vydržet. Na hard technu to dunělo pořád stejně a chvílemi, když se na hlavní nehrálo, nebo tam nezněla basová linka, byla tato stage slyšet až sem a Elektra stage se mi zdála naopak maličko poddimenzovaná. Každopádně kapesníček srolovaný a nacpaný do zvukovodu splnil svůj účel na výbornou.

V pokročilejší době, když dohrávali Pan Pot, měl začít svůj set ten, na kterého jsem se těšil. Vlastně hned dva pánové, na které jsem byl zvědav. Na hlavním pódiu Ken Ishii a na "Elektře" o pár minut později v závěsu Valentino Kanzyani. Víte, jak to někdy dopadá... Byli jsme v první řadě, Ken Ishii hrál a já tančil. Prvních deset minut paráda, to jsem si říkal, že by zde mohl být slušný japonský nálet. Po chvíli jsem ale zjistil, že ty tracky, co hraje, jsou snad stále stejné. Jedna dokola se opakující smyčka, nic extra, žádný vývoj... Byl jsem trošku smutný, protože před čtyřmi lety mě strašně na Apokalypse pobavil a zahrál neskutečně našlapaný set. Pomalu jsem tedy odcházel dál a zkoušel Valentina. Panečku, tomu jsem dal snad ještě méně času... :( Nic, šeď a nuda, nebo mi to prostě v tu chvíli tak přišlo. Možná špatné načasování mého příchodu, nebo nevím, každopádně tito dva byli pro mě trochu zklamání, ale jedno zvadlé kvítí naštěstí zahradu nepokazí. :)

Využil jsem tedy tyto prázdnější momenty k tomu, abych byl s přáteli, popovídal si, i když to na mejdanech moc často nepraktikuji a jen tak se courám a vnímám vše ostatní než jen hudební produkci. Tanečnice byly fajn, ale v davu bych našel i pár lepších. Světelná show neskutečná, chvílemi až oči bolely z toho přímého světla do davu. Bohužel to ke konci párty pravděpodobně i způsobilo několik silně nepříjemných epileptických záchvatů. U jednoho jsem byl přítomen osobně, druhý mám již jen z doslechu přátel. Je to špatné, bohužel málokdo ví a umí pomoci, i když v takové situaci je lepší vše nechat na školených záchranářích. Mé doporučení tedy alespoň zní - buďte opatrní a ohleduplní! Už jsem se nemohl dočkat. Ano, Gary Beck! Pán, který tu již bude pomalu jako doma. No a proč ne... Také bych chtěl mít doma někoho, kdo něco umí a baví. Gary byl výborný. Tohle techno bylo fakt super. Mělo to spád, hlavu i patu a z toho všeho pak on dokázal uplácat celé tělo. Vy jste si pro změnu to své museli zase protáhnout a to hezky pěkně od hlavy až opět k té patě.



Únava už sice pomalinku vystrkovala růžky, ale to se dalo nějak překonat - sednout si při takové produkci by bylo čisté rouhání... Gary je frajer! Po něm nastoupil někdo, kdo naopak pro mě byl celkem překvapením večera. Nečekal jsem od něj příliš mnoho, ale dal mi mnohem víc. Pan Cari Lekebusch. Na tohle se "kalilo" stejně, jako se kalí švédská ocel. To byl druhý nejlepší set tohoto večera. Je mi líto, že vám nedovedu přiblížit to hraní nějak víc, vlít do vás ty emoce tak jako oni, ale jak dostat hudební zážitek na papír? To je nemožné. Snad tedy jen doporučím, abyste určitě chodili na mejdany, a nebo pak koukali na YouTube, ale u kompu nezažijete tu atmosféru ani ty basy, co rvou vlasy.

Závěr celého mejdanu jsem si pak střihnul se svým dobrým kamarádem panem Subgatem na pódiu tak, abych mu vytvořil příjemnou a domácí atmosféru a společně jsme si užili jeho hraní jako už dlouho ne. Tančil jsem, hecovali jsme se vzájemně a já si vychutnával každý jeho track a pozoroval z pódia to, co vidí jen a pouze DJ. A je to opravdu zážitek! Dav se na vás směje, žene vás kupředu a vy hrajete jen a jen pro něj. Krásný pocit! V sedm hodin ráno jsme již lovili před pavilónem taxi a jeli směr hlavní nádraží a následně vlakem domů. Byla to únavná cesta, ale ta k tomu prostě patří a já ji budu podstupovat tak dlouho, dokud mi nohy budou sloužit. Děkuji za skvělý mejdan, děkuji za taneční support a díky za přátele, které kolem sebe mám!

čéša

videa: ronny